Horizonty

Jan Anderle a dálník, který nakonec zapadl

18 srpna 2015  

Je to velmi zajímavý příběh s neštastně-šťastným koncem. Vypráví o špičkovém českém pilotovi a konstruktérovi, který přišel se zajímavým vozítkem zvaném dálník. Oba mohli dobýt svět, nebýt…

Nebýt komunistů. To bylo tak: Jan Anderle byl všeuměl, zámečník, strojvedoucí, pilot. Absolvoval pilotní kurs v Chebu a létání mu šlo natolik, že se v Prostějově stal instruktorem. V roce 1929 v devětadvaceti letech odešel do Prahy, kde se živil jako zalétávací pilot ČKD. Ve volném čase navrhoval a vyráběl napřed šlapací vozítka, později jednostopé stroje s motorem. Říkal jim Motík.

No a k dálníku nebylo daleko. První vznikal v letech 1939 až 1941. Anderleho cílem bylo sestrojit vozidlo, které nabídne pohodlí automobilu s nespoutanou svobodou motorky. Dálník měl otevřenou dvoumístnou karosérii – posádka seděla vedle sebe –, ovládal se řídítky a na bocích měl zasunovací podvozek, díky němuž v malých rychlostech nespadl na bok. O pohon se staral dvoudobý dvouválec Jawa-Minor chlazený vodou. Jeho dvacet koní rozpohybovalo 300 kilogramů těžký dálník až na 120 km/h. Spotřeba činila 4,5 litru benzínu na sto kilometrů.

Dálník z roku 1941 by se na první pohled báječně hodil do tehdejších sci-fi filmů.

Skončila druhá světová válka a Anderle se stal šéfpilotem v Aeru. Zalétával stroje, které také předváděl na veletrzích po celém světě a osobně je dopravoval kupci do jeho domoviny. Času na konstruování ubývalo, přesto v roce 1949 přišel na svět další, tentokrát plně uzavřený dálník. Ovládal se leteckým kniplem a nezaznamenal větší úspěch.

Během jedné ze služebních cest do Anglie se Anderle rozhodl v cizině zůstat – jeho dcera v Londýně studovala. Manželka ho nakonec po třech měsících přemluvila k návratu. Byl okamžitě zatčen, označen za špióna a odsouzen k trestu smrti. Soud mu trest později zmírnil na patnáct let. Pět z nich byl v jáchymovských dolech. V roce 1957 ho podmínečně propustili, musel ale nastoupit na stavbu lipenské přehrady. Tam strávil šest let.

Touha po motocyklech s kabinou ho ale ani v tak těžkých dobách neopustila. V roce 1961 vznikl částečně kapotovaný stroj s kabinou před řídítky, nad předním kolem, které bylo posunuté vpřed. O šest let později – to byl už Anderle v důchodu – představil vylepšenou verzi s plně uzavřenou kabinou.

V tomtéž roce Anderle emigroval do Německa a později do Mylhúz ve Francii, kde pracoval na letišti jako soustružník. Díky letadlům se později setkal se Švýcarem Arnoldem Wagnerem, sportovním pilotem, jenž letadla také navrhoval. Ten Anderlemu nabídl spolupráci a po dvou letech vznikl dálník, s nímž jeho tvůrce projel Evropu. Jeho dva tisíce kilometrů dlouhá cesta měla velký ohlas.

Následovaly další a další modely, milníkem byl v roce 1982 Peraves-W18 se samonosnou laminátovou karosérií. Dokončení tohoto prototypu se jeho tvůrce ale už nedožil.

Začátkem devadestátých let se Wagner, tehdy kapitán Boeingu 747, rozhodl plně věnovat konstrukci dálníků. Dal výpověď ve Swissairu a po hledání, kde v Evropě by zakotvil, dostal tip na letiště v Brně-Medlánkách. Tam se dálníky doslova na koleně vyrábějí dodnes.

A je o ně zájem. Netradiční stroj totiž nemá každý, vždyť nejlevnější stojí jeden a půl milionu korun, ty nejdražší dvojnásobek. Kupují si je bankéři, finančníci, hoteliéři. I bývalí piloti.

Jaká je budoucnost těchto strojů, těžko soudit. Masovou záležitostí se asi nikdy nestanou, zůstanou spíš onou libůstkou majetných lidí, které už nebaví Ferrari nebo Bentley.

Neujaly se. Proč ale?

Proč vozidlo, které je kombinací motorky a auta, nezískalo větší oblibu? Proč se něco takhle univerzálního, co si bere to nejlepší z obou způsobů cestování, neprosadilo? O názor jsme požádali Martina Kopeckého, výpočtáře ze společnosti Swell.„Podle mě hraje roli lidská konzervativnost. Jízdu na motorce můžeme vnímat jako následovníka jízdy na koni. Jeden člověk, maximálně dva za sebou, žádná bariéra, spojení s okolím. Bez ochrany před prostředím, intenzivní vnímání rychlosti, bezpečnost nic moc.Auto je naopak pokračování kočáru. Řidič je uzavřený ve skořápce jako ve svém domě. V bezpečí, oddělený od okolí. Spolujezdec může sedět vedle, komunikují spolu.Teď si vzpomeňte na ten divný pocit, když jedete v autě a máte pasažéry jenom vzadu a nikoho vedle sebe. A podobně je to v dálníku – uzavřený prostor, ale bez přímého kontaktu a komunikace mezi lidmi uvnitř. Podobně se neujaly ani další koncepty, třeba konfigurace samotný řidič vpředu a dva cestující vzadu.

Podle mě tohle je ta příčina: dálník nám nedává to, co ve skutečnosti očekáváme, byť je to třeba podvědomé. Není v něm dost ani z motocyklu, ani z auta.“

Zdroj úvodní fotografie: www.ceskatelevize.cz

,



1 Response

  1. Honza Škoda napsal:

    V USA firma Litmotors co. vyvíjí něco podobného: http://litmotors.com/c1/
    Ovšem místo vyklápěcích koleček má být v nízkých rychlostech jejich dopravní prostředek stabilizován dvojicí silových gyroskopů. Podle nedávné informace jim silové gyroskopy (známé též jako CMG – Control Moment Gyroscope) má dodávat firma, které vyrábí CMG pro kosmický průmysl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.