přední sklo ze kterého přes déšť není vidět

Doporučujeme, Relax, Technologie

Abychom viděli v dešti: příběh stěračů

12 dubna 2017   Galerie

Poslední aktualizace 10. července 2019 od boomerang

Jedete autem do práce nebo na výlet. Prší. Co uděláte? Ano, stáhnete okénko, vykloníte se ven a rukou otíráte čelní sklo, abyste aspoň trochu viděli na cestu. Utopie? Nikoliv: realita všedních automobilových dnů začátku minulého století.

Nemálo součástí našeho moderního života považujeme za tak naprosto samozřejmé, že si ani neuvědomujeme jejich přínos a hodnotu. Až… až se jednoho dne porouchají a my teprve oceníme jejich užitek. Každý, komu se někdy rozbily na autě stěrače a musel v dešti dojet třeba jen pár set metrů, to jistě zná.

Stěrače. Tak běžné.

A přitom je to jeden z nejdůležitějších bezpečnostních prvků automobilu.

Zajímali jste se někdy o to, jak přišly na svět? Jak to tak bývá, jejich historie je velmi zajímavá a jejich zrod se odehrával na několika místech světa v podstatě zároveň.

Cherchez la femme

Typické: adeptů na prvenství máme hned několik. Jako první s návrhy na stěrač zřejmě přišli polský koncertní pianista Józef Hofmann a Mills Munitions z Birminghamu, který na tento prvek jako první získal v Anglii patent. Funkční zařízení na očistu čelního skla si ovšem v podstatě ve stejný čas kolem roku 1903 patentovali hned tři vynálezci: Mary Andersonová, Robert Douglass a James Apjohn.

Mary Andersonová se narodila v roce 1866 v Alabamě. V různých stadiích života pracuje jako realitní makléřka, farmářka a vinařka. Někdy na přelomu století během návštěvy v New Yorku jede místní tramvají. Je nevlídný zimní den a mrznoucí déšť ulpívající na předním skle elektrického vozu téměř znemožňuje jeho řidiči výhled ven. Mnozí tramvajáci si pomáhají tak, že otevřou postranní okénko a na chvíli vystrčí hlavu ven. V době, kdy na ulicích ještě převládají koňské povozy, celkem běžná praxe. Nicméně řidičovo konání má nepříjemný dopad také na cestující za ním, neboť otevřeným oknem se dovnitř dostává venkovní slota; nemluvě o tom, že ve sněhových vánicích toho člověk moc nevidí ani s hlavou venku. Řidiči automobilů trampotu obvykle řeší zastavením a otřením čelního skla zvenčí, případně se krkolomně a nebezpečně snaží zajistit si výhled za jízdy, používajíce k tomu cokoliv, co se zrovna namane: tabatěrku, mrkev, cibuli či bramboru (později pravděpodobně i hadr či kus houby).

Andersonové zážitek nedává spát a okamžitě začíná přemýšlet, jak situaci vyřešit. Spřádá plány na zařízení, které by se ovládalo zevnitř vozidla a které by čistilo povrch čelního skla. Za několik měsíců přichází s prvním prototypem sestávajícím z dřevěného ramene potaženého gumou, které je poháněno pákou umístěnou poblíž volantu. Zatažení za tuto páku aktivuje pružinový mechanismus, který posouvá rameno po povrchu skla.

Přečtěte si také příběh zpětných zrcátek: jak vznikla, jak se dostala z interiéru ven a jak to se zrcátky mají další dopravní prostředky. Podívali jsme se i na zrcátka v populární kultuře.

Andersonová na toto zařízení, které je snímatelné, aby v dobrém počasí nebránilo řidiči ve výhledu, získává 10. listopadu 1903 patent. Najde se samozřejmě zástup skeptiků a kritiků, kteří považují její vynález za nebezpečný: rozptyluje prý řidičovu pozornost. Andersonová podle dostupných informací navíc ze svého vynálezu nikdy nijak výrazně neprofitovala, jelikož nedokázala najít vhodného investora. Odmítl ji například zámožný kanadský továrník, který ve stěrači nespatřoval žádný přínos a užitek.

Andersonová si totiž s nadsázkou svůj vynález špatně načasovala. Exponenciální automobilový boom začátku dvacátého století totiž nastal zhruba deset let po jejím vynálezu. Kolem roku 1916 sice už stěrače byly běžnou součástí amerických aut, patent ovšem vypršel ještě dřív, než z něj mohla něco vytěžit.

Dvě ruce nestačí

O několik měsíců před Andersonovou si registruje patent na podobné zařízení Robert Douglass: 12. března 1903 přichází s „čističem oken kabin lokomotiv“. A aby zmatků v prvenství nebylo málo, 9. října 1903 získává irský vynálezce James Henry Apjohn britský patent na „aparát k čištění oken vagonů, motorových vozů a dalších skel“, který využívá kartáče nebo stěrky poháněné buď ručně, nebo motorkem. Ty se po okně posouvají vertikálně a čistí buď při obou průjezdech, nebo jen shora dolů.

Původní Andersonové návrhy později dále rozpracovává několik dalších vynálezců a jejich tvar i funkci posouvají směrem k tomu, jak je později s rozmachem automobilismu poznává celý svět. A vlastně jak je známe dodnes.

K vývoji stěračů přispěla ještě jedna žena. V roce 1917 získává Američanka Charlotte Bridgewoodová patent na čisticí zařízení, které je považováno za první elektricky poháněné stěrače. Jejich automatizace je sice důležitým krokem vpřed, Bridgewoodová ovšem ke stírání místo gumových čepelí používá válečky, které se masověji nikdy nerozšíří.

Podívejte se také na slavné a zajímavé masky chladiče.

Řidiči tak nadále musejí jednou rukou řídit a řadit a druhou za deště obsluhovat stěrače. Nebezpečí z toho plynoucí si uvědomují další a další vynálezci, kteří se snaží o motorizované řešení: například jednoramenný stěrač ukotvený uprostřed horní hrany čelního skla (myšlenka od havajského zubaře Ormanda Walla) nebo dvojitá ramena používající vnější gumové a vnitřní plsťové stěrky.

350 tisíc stěračů denně

Jedné deštivé noci roku 1917 dochází na Delaware Avenue poblíž Virginia Street v Buffalu ve státě New York k nehodě mezi cyklistou a vozem National Roadster. Ten řídí John R. Oishei. Cyklistu vůbec nezahlédne, a ač ten není nijak vážně zraněn, otřesený automobilista si slibuje, že k něčemu takovému už nesmí nikdy dojít. Hledá proto v té době dostupné technologie a najímá penzionovaného elektrikáře Johna W. Jepsona, který už dříve vynalezl ručně ovládanou stěrku zvanou „Rain Rubber“. Ta je za dobrého počasí uložena v kufru, v případě potřeby se její páka protáhne mezerou ve dvoudílném čelním skle a posádka uvnitř jí ručně odstraňuje vodu a nečistoty, přičemž potřebný přítlak zajišťuje pružina. Oishei si toto zařízení v roce 1920 nechává patentovat a zakládá společnost Tri-Continental Corporation (později známou jako Trico) na jeho výrobu. Během tří let se tento stěrač daří ve velkém prodávat výrobcům jako Packard, Lincoln nebo Cadillac.

Dnes je společnost Trico jedním z čelných výrobců stěračů, ramen a gumiček s továrnami na pěti kontinentech. Největší továrnu na světě provozuje Bosch v Tienenu v Belgii: každý den závod opouští 350 tisíc stěračů sedmi set různých typů.

Když stírá vakuum

S prvními automatickými stěrači s čepelemi přicházejí bratři z Clevelandu, William a Fred Folberthovi. O patent žádají v roce 1919, získávají ho o tři roky později. Pohon stěračů zajišťuje vakuum od sání motoru. Řešení s gumovými čepelemi je sice uživatelsky příjemnější než válečky, metoda pohonu ovšem znamená, že rychlost stírání závisí na rychlosti vozu. Když je škrticí klapka otevřená, vakuum klesne a stěrače zpomalí nebo se zastaví. Špatná myšlenka to ale není, ostatně společnost Trico se s Folberthovými později pouští do patentového sporu, a protože je v té době už velmi silná, firmu Folberth Auto Specialty kupuje. Vakuový systém se postupně rozšiřuje a záhy se stává standardem. Takto poháněné stěrače figurují v autech až zhruba do roku 1960.

V prvních dvou dekádách minulého století měla většina aut stěrače v párech, ukotvené na horním okraji čelního skla. Jak se postupně rozvíjel elektrický pohon, montovaly se stěrače na dolní stranu. V polovině třicátých let přichází Trico s prvním ostřikovačem čelního skla, koncem let čtyřicátých se rodí kombinace stěrač-ostřikovač.

Koncem padesátých let se objevuje funkce dnes běžná dvojí nebo trojí automatické setření při použití ostřikovače. Dnes se používá elektronický časovač, tehdy však prodlevu zajišťoval malý vakuový váleček mechanicky propojený se spínačem: stěrače se sepnuly po „vyprchání“ vakua.

Cyklovačem inspirovaný film

Za vynálezce cyklovače je považován Raymond Anderson, který v roce 1923 přichází s elektromechanickou konstrukcí. V roce 1958 Oishei se spolupracovníky žádá o patent popisující elektromechanické, termální a hydraulické provedení. V roce 1961 podává v Británii první patent na čistě elektronický cyklovač John Amos, inženýr společnosti Lucas Industries.

Další zajímavý příběh tak trochu připomíná Davida a Goliáše. Profesora detroitské univerzity Roberta Kearnse na jeho svatbě málem připraví o oko zbloudilá zátka od sektu, čímž ho inspiruje ke stvoření vlastních stěračů. Profesor dumá nad tím, že lidské oko mrkne vždy jen jednou za pár vteřin, nikoli neustále, a chce tuto vlastnost použít při stírání automobilových skel. V roce 1963 tak sestrojuje svůj vlastní cyklovač z běžně dostupných elektronických součástek.

Kearns prototyp instaluje do svého Fordu Galaxie a v roce 1963 ho ukazuje Fordu v naději, že nápad (patentovaný v roce 1967) prodá. Výhoda spočívá v tom, že řidič může volit z několika různých intervalů prodlevy mezi setřeními (ty určuje míra proudu v kondenzátoru).

Manažeři automobilky jeho nabídku nicméně zamítají. Ovšem v roce 1969 Ford přichází s vlastním podobně řešeným cyklovačem v modelu Mercury. Kearns je zdrceno a rozhoduje se s Fordem a dalšími výrobci, kteří nápad kopírují soudit. V sedmdesátých letech totiž cyklovač dostává většina automobilů. Vynálezce spor nakonec vyhrává a inkasuje desítky milionů dolarů, prožité trauma se ale zle podepisuje na jeho duševním zdraví a osobním životě. Jeho příběhem se později inspiruje film Boj o patent (Flash of Genius) z roku 2008.

Na křižovatce se nestírá

A jak to bylo dál? V roce 1970 představil Saab stěrače světlometů. Poháněl je jeden motor a pohybovaly se horizontálně proti sobě. Později je nahradil klasický otáčivý mechanismus a dva samostatné motorky pro každý světlomet. V roce 1972 se čisticí systémy světlometů staly ve Švédsku povinnými.

Zadní stěrače se objevovaly už ve čtyřicátých letech, masově se rozšířily až v letech sedmdesátých po uvedení na modelech Porsche 911 v roce 1966 a Volvo 145 v roce 1969.

V roce 1970 představil Citroën v modelu SM cyklovač stěračů citlivý na intenzitu deště. Systém byl založený na měření odporu během prvního setření: malý odpor znamenal relativně suchý povrch, zatímco velký odpor signalizoval větší množství vody. Tyto systémy v devadesátých letech nahradily infračervené optické senzory, jak je známe dodnes.

A na závěr ošklivé káčátko neboli Citroën 2CV. Vozy prvních generací měly stěrače poháněné čistě mechanickým kabelem spojeným s převodovkou. Kvůli úsporám nákladů stejný kabel poháněl také tachometr. Rychlost stírání se tedy měnila podle aktuální rychlosti auta. Když vůz stál na křižovatce, stěrače nebyly poháněné řidič je ale mohl ovládat ručně pomocí táhla pod tachometrem.

Foto: Wikimedia

, , , , , ,



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.

LinkedIn Facebook