Auto na nákup si budeme objednávat mobilem

Inspirace

Auto na nákup si budeme objednávat mobilem

5 května 2015  

Jaká je budoucnost automobilů a dopravy? S automobilovým odborníkem jsme si zahráli na vizionáře a podívali se i kousek za hranice naší představivosti.

V seriálu, jehož první díl jste si mohli přečíst v březnu, se ohlížíme na to, jak si naši předkové představovali budoucnost (nejen) dopravy. V některém z dalších dílů se pak budeme věnovat i tomu, jak se my v současnosti díváme na budoucnost dopravních technologií.

Abychom se dozvěděli něco o trendech, vývoji a budoucnosti dopravy i o tom, jaké zítřky čekají naše benzínové a naftové miláčky, zajeli jsme do Hořic a nechali vyprávět ředitele společnosti Swell Petra Havlíka.

V jakém stavu je podle vás současný automobilový průmysl?

Řekl bych, že to docela jiskří. Na jedné straně tu je pohled ekonomů a produkce – aby se prodávalo a aby objemy výroby šly pořád nahoru –, na druhé straně cítím, že se chystá, nebo možná už děje, poměrně zásadní přerod. A to spíš obecně v dopravě lidí než jen ve vývoji aut.

Jaký přerod?

Začíná být daleko důležitější, jak se lidé pohybují a přepravují, než to, čím se přepravují. Nové technologie v autech jsou nesmírně zajímavé a zdá se, že otevírají nové možnosti, ve skutečnosti si je ale vynutily spíš trendy pohybu lidí po planetě.

Vidím tu dva největší „tahouny“: sdílení mobility a celé téma (částečně) autonomního řízení. Vše ostatní za tím jsou podle mě jen aktivity, které tomu pomáhají – například velmi skloňovaná konektivita. Tedy datové propojení a komunikace vozu vlastně už téměř se vším okolo (vehicle-to-everything): s jinými vozidly, výrobcem, dopravní infrastrukturou, chodci, vlastním domem a samozřejmě osobními zařízeními řidiče.

Jak blízko v tuhle chvíli jsme?

Myslím, že do deseti let nastane něco vážnějšího a do dvaceti let už se budou do sériové výroby dostávat auta – nebo vůbec dopravní prostředky –, které tyto trendy realizují. Ty technologie existují už dneska, ale je nutné vytvořit potřebnou legislativu.

Za těch deset dvacet let budeme mít auta, která se budou sama řídit, a na dálnicích budou vláčky aut, jejichž řidiči si budou číst noviny?

Myslím, že tak úplně ne, ale třeba čtvrtinu až třetinu dopravních prostředků si takhle představit umím. Co se toho autonomního řízení týká – nejen v osobních vozech, je to velké téma i v nákladní dopravě, kde se velmi řeší její bezpečnost a provozní náklady a autonomie je lákavá –, myslím, že v autech, která budou vybavena takříkajíc autopilotem, řidiči pořád sedět budou. Nebudou se ale řízení věnovat po celou dobu. Můžou za jízdy pracovat, bavit se, odpočívat – to je hlavně pro profesionální šoféry velké téma.

A nejen na dálnicích, ale i v městských oblastech se může stát, že to autonomní řízení bude určitá povinnost. Můžou nastávat určité dopravní situace, kdy přijde příkaz vypnout řízení a auta budou vedena centrálně, tak aby se maximalizovala plynulost a bezpečnost jízdy ve špičkách. To vidím velice reálně.

Dokážu si představit to, že si opravdu sklopím sedačku, dám si za jízdy nohy nahoru a přečtu si noviny, budu pracovat nebo spát a auto bude zatemněné. K tomu to všechno směřuje. Anebo už tam je, přinejmenším co se funkčních technologií týká.

To je ale celé neskutečně náročné.

Jistě, jsou tam obrovské nároky na řízení systémů, na jejich bezpečnost, na to, že nesmí vysadit. Ale já věřím, že se toho dočkáme i my.

A co to sdílení mobility?

To může do oboru přivést nové řidiče – z mladších a také starších lidí než jsou ti, kteří dnes auta využívají. Zároveň tím pomíjí potřeba vlastnit v rámci rodiny několik aut. Sdílením aut se uspoří na každodenních cestách, a tak si rodina bude moci dovolit jedno lepší, dražší, prémiové auto na delší cesty. Tam se to bez spalovacích motorů zcela jistě ještě dlouho neobejde.

Smysl to tedy bude mít u menších aut a v městských oblastech.

Samozřejmě. Představte si tu úlevu, když se oprostíte od pořizovacích či pravidelných výdajů a veškerých starostí o auto, jeho technický stav, servis, pojištění a tak dále, a v neposlední řadě od starostí o parkování ve městě. Myslím, že existuje řada lidí, kteří auta zase tolik neprožívají. Nezajímají je Fordy a Volva, ale třeba Google a Apple – a bude je bavit si na svém tabletu odpoledne objednat auto, které parkuje v nejbližším okolí, skočit do něj, zajet nakoupit a vyzvednout děti ze školy. Pak přijedou k nejbližší stanici u domova, zacvaknou to tam a mezitím se jim odečte z účtu jenom to, co skutečně projeli. O nic víc se nemusejí starat. Tohle mi obzvlášť ve velkých městech dává hodně smysl.

Myslíte, že tohle sdílení bude fungovat i tady u nás, s naší mentalitou? Anebo se bavíme spíš o Norsku nebo Holandsku?

To je docela trefa. Rozšířil bych to ale i mimo Evropu. Myslím si, že to dost možná jako první z celého světa začne bavit Číňany. Jestli to má smysl globálně, je otázka, každopádně to technologický rozvoj urychluje. Vlastnění automobilu bude podle mě ještě přinejmenším jednu generaci absolutní nutností v Indii nebo Brazílii. Mít auto tam pořád ještě něco znamená, je to krok ke svobodě.

Já ale věřím, že to jednou budeme mít i tady ve střední Evropě. Skandinávcům k tomu je navíc vlastní takový ten cit pro harmonii s přírodou. A když se bavíme o Česku, tak faktem je, že naši řidiči stále ještě nijak zvlášť neprožívají emise. Automobilky ano, legislativa také, ale většinu Čechů ta ekologická stopa, myslím, netrápí.

A jsme tedy podle vás na opuštění vlastnictví aut zralí?

Ještě ne. Ale to nastane. Vždyť i v těch zemích, které zmiňujeme, jako je Norsko nebo Švýcarsko, bylo období, kdy si lidé potřebovali své automobily vychutnat. Potřebovali si užít „es-ú-véčka“, která jsou u nás v rozpuku právě teď – to je přesně takové to obrnění se před okolním světem, vyhrazený soukromý prostor, v němž na mě nikdo nemůže. Souvisí to samozřejmě také s „bohatstvím“ celé společnosti, které i jednotlivci poskytuje určitou míru komfortu. Pokud je člověk sdílí, nemá takovou potřebu se izolovat jen v tom „svém“ a obklopovat se svojí vlastní komfortní slupkou. Věřím, že další generace už se dostanou k tomu, že auta nebudou tolik prožívat a budou se tím víc chtít starat o jiné věci. O své děti, jejich vzdělání, o své okolí, kulturu, pohyb, své zdraví a další zájmy.

Určitým hobby auta zůstanou pro jistý druh lidí vždycky, ale je velká skupina – já bych řekl, že tak dvě třetiny populace –, která se prostě jenom potřebuje přemisťovat.

Co říkáte na neustále se zvětšující podíl elektroniky v autech: všemožní asistenti, ztráta mechanické vazby v brzdách nebo řízení? Před pouhými deseti lety jsme si těžko uměli představit, že auto bude samo parkovat nebo samo pojede v koloně. Jak to bude za dalších deset let?

Myslím, že bude ještě určitý přechod pro ty, kteří chtějí mít tu mechaniku v ruce. Ta interakce člověka a stroje, pocit z jeho ovládání, potřeba „mít to v ruce“, je pořád dost zásadní. Jsme tak nastavení od přírody – mít v ruce kladivo nebo ho ovládat na dálku přes složitou elektroniku? Krásným příkladem z jiného oboru jsou chirurgické „roboty“, přesněji telemanipulátory, které dnes z inženýrského pohledu představují technologickou špičku, ale pro nenahraditelnost hmatové zpětné vazby – obrazně řečeno citu chirurga na „tepu pacienta“ – nedokáží člověka-operatéra se zcela jednoduchými nástroji přímo v ruce v naprosté většině procedur nahradit. Zpět k autům: skoro bych řekl, že to časem bude něco navíc, jakýsi bonus, drahá specialita, nechat si v autě mechanickou vazbu.

Na druhou stranu v tramvaji nebo autobusu taky netrpíte, že na řízení nemáte vliv. Myslím, že většina lidí tohle prožívat nebude.

V souvislosti s autonomním řízením už jste zmínil obrovské nároky na bezpečnost a spolehlivost všech systémů. Nemáte z toho přece jen trochu obavu – co když ty systémy začnou vypadávat? Dokážeme všechno udržet natolik kvalitní, aby nás doprava nakonec neohrožovala?

Já tuhle obavu nemám. Už teď máme systémy, kde nám to ani nepřijde, nevíme o nich – řízení letového provozu či energetiky, globální bankovnictví, cloudová řešení… Co by se stalo, kdyby se zhroutil Google? Nakonec nám vlastně ani nedochází, jak křehcí už dávno jsme. A doprava je jenom jedna z takových oblastí.

Buďte vizionář. Převládnou nakonec elektromobily masově?

To bych se musel koukat dál než třicet let dopředu. Když se ale podívám na další generaci dvě, tak si myslím, že elektrická auta budou mít tak třetinový podíl. Ale když to srovnáme se začátky a rozvojem internetu – a to je pořádná změna a globalizace, nádherná i děsivá –, tak si myslím, že dnes známé spalovací motory nakonec budou jenom libůstkou pro hrstku fajnšmekrů. Tady ovšem nemyslím spalovací motory třeba na vodík, k nimž mohou ty stávající přes nová plynová paliva postupně dospět a jejichž další vývoj a dopad si v tuto chvíli vůbec netroufám odhadnout. Takže: jestli se elektromobilita za dvě generace převalí přes polovinu? Možná ano.

Co soudíte o neustálém zmenšování objemu motorů a „honění“ kilowattů pomocí přeplňování a podobně?

Pro lidi, kteří mají rádi koně pod pedálem, je to kruté. Ale s ohledem na počet aut na světě je to správně. Jde tu zase o tu masovost v přemisťování, která by v součtu měla být co nejúspornější. Zrovna optimalizaci spalovacích motorů já osobně považuji za dobrý směr – a za strašně krásnou strojařinu. Vývojáři je neustále dostávají dál, i když by se zdálo, že na spalovacím motoru už není příliš co vymýšlet.

Jak se v poslední době mění automobilový svět z hlediska konstrukce a designu?

Kromě už zmiňovaného zmenšování motorů – lépe řečeno hledání té „správné“ velikosti – je důležité téma odlehčování. Zatím se auta odlehčují ve tvaru, v jakém je známe: lehčí materiály, geniální konstrukce. To je myslím správný směr, vždyť totéž dělá příroda. Optimalizace, využívání minimálního objemu materiálu k maximální funkčnosti. A tady nemám na mysli uhlík, ten je zatím příliš luxusní; mluvím o kovech a jejich slitinách.

Ale designéři i v souvislosti s elektromobilitou říkají, že to, že v motorovém prostoru máme motor, je vlastně pasé. Jestliže dneska můžeme mít elektrický pohon na jednotlivých kolech, tak prostor pro motor vůbec nepotřebujeme – to může znamenat podobnou revoluci, jako byl přerod kočáru taženého koňmi v dnešní automobil.

Trošičku to údajně brzdí zvyklosti uživatelů: ti pořád chtějí vidět dva světlomety, mřížku uprostřed a kapotu. Vedle legislativy je možná větší pravda na straně zaběhnutých sériových výrobních technologií pro přijatelnou cenu vozu. Postupný nárůst elektromobility ale skýtá nepředstavitelný prostor pro designéry – udělat z automobilu něco, co jsme ještě neviděli. Na to se moc těším, protože tu opět naplno povoláváme lidskou tvořivost, dotýkáme se umění a z průmyslových výrobků se stávají nové krásné věci.

Petr Havlík
Narodil se v roce 1975 ve Strakonicích. Vystudoval strojní fakultu ČVUT v Praze, obor biomedicínské a rehabilitační inženýrství, začínal jako konstruktér lékařské techniky v rámci výzkumného programu Technické Univerzity v Delftu v Nizozemí. Tento obor ho postupně přivedl k obchodní profesi a zpět do Česka, kde později vystudoval management a marketing. Do Swellu nastoupil v roce 2007, pozici výkonného ředitele zastává od poloviny roku 2014. Bydlí ve Dvoře Králové nad Labem je ženatý a má dvě děti. Ve volném čase se rád věnuje horolezectví, vodáctví a dalším aktivitám v přírodě s rodinou, příležitostně si rád zahraje na kytaru či saxofon.

, , , , ,



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.

LinkedIn Facebook