Fokus

Dveře I: motýl, racek, nůžky…

25 srpna 2016   Galerie

V prvním dílu nového seriálu o automobilových dveřích přinášíme malý náhled do historie a přehled jejich typů.

V našem nedávném osmidílném seriálu jsme se podrobně věnovali automobilovým karoseriím. Také jsme se podívali na historický vývoj zrcátek a nahlédli jsme do minulosti elektromobilů.

Dalším tématem, na které se podíváme na několikrát, podrobně a do detailu, jsou dveře. V dnešním úvodním dílu přinášíme přehled různých typů a druhů dveří, které na autech najdeme; v dalších pokračováních se pak budeme věnovat podrobněji technice a konstrukci dveří a řeč přijde i na víka kufrů a páté dveře.

Když šly ještě dveře stranou

Historii automobilů jako takových se tady věnovat nechceme, proto jen stručně. Základy položil Leonardo da Vinci už ve třináctém století, moderní automobily pak vznikaly od století osmnáctého. Tehdy vznikaly první úspěšné parní samohyby – první konstruktéři byli Skot James Watt nebo Francouz Nicolas Joseph Cugnot, jehož parostroj z roku 1769 jel až 9kilometrovou rychlostí a uvezl čtyři cestující. Obrat od parních strojů přišel ve druhé polovině devatenáctého století s prvními spalovacími motory (první čtyřdobý spalovací motor sestrojil Nicolaus Otto v roce 1866). Automobily, jak je známe dnes, začal konstruovat Karl Benz v roce 1885 se svou patentovanou motorovou tříkolkou. Nezávisle na něm v roce 1887 začal auta stavět také Gottlieb Daimler, který na výrobě motoru spolupracoval s Wilhelmem Maybachem. Výčet známých jmen pokračuje v roce 1897 Rudolfem Dieselem, jenž dal dohromady první provozuschopný vznětový motor. Tak. Pokračovat bychom mohli slavným modelem Ford T z roku 1908 – a dál a dál.

Jak to ale bylo s dveřmi? První automobily byly jasně inspirované kočáry taženými koňmi – osobní kočáry samozřejmě dvířka měly. U prvních aut šlo jejich konstruktérům ale především o to, aby stroj vůbec rozpohybovali, udrželi v jízdě a posádku dopravili z místa na místo. Na pohodlí, bezpečnost, přístupnost neřkuli soukromí se nehledělo.

Dokonce i zmiňované Fordy T z prvních let výroby dveře ještě neměly. Nebyla ani čelní skla. Automobilisté museli nosit ochranné brýle chránící jejich oči před odlétávajícími kamínky nebo blátem.

Dveře se na autech pravidelně začaly objevovat někdy kolem roku 1923. Jenomže byly obrovsky těžké a k jejich obsluze bylo zapotřebí velké síly. Netrvalo dlouho a konstruktéři je dokázali výrazně odlehčit – jenže lehčí dveře trpěly a velmi snadno a často se rozbíjely, protože uživatelé aut na ně nadále aplikovali hrubou sílu, jak byli zvyklí. (Následkem čehož vznikly první brzdy dveří, které se v jen málo změněné podobě dochovaly dodnes. Brzdy jednak vymezovaly rozsah otevření – dnes jsou nejběžnější třístupňové –, ale především v poslední fázi dovírání dveře přibrzdily a chránily je tak před zmiňovaným nebezpečím rozbití kvůli přílišné razanci obsluhy.)

Už tehdy byla většina dveří ke zbytku karoserie připevněná stejně nebo velmi podobně, jak to známe z našich soudobých strojů: pomocí pantů umístěných vpředu, na nichž se otevíraly směrem ven od vozu. Přesto se během onoho necelého století v praxi ukázalo několik dalších technických řešení.

Sebevražedné dveře

Zní to prapodivně, ale opravdu se jim tak říká. Jde o uchycení na zadní straně rámu, přičemž dveře se otevírají opačně, než je běžné, tedy „proti směru jízdy“. Ve třicátých letech minulého století se objevily na modelu B od Fordu, na Bugatti Atlantic nebo Fiatu 600, později třeba na Opelu Meriva. A proč název sebevražedné? Při nehodách se vzadu uchycené dveře totiž často samovolně otevíraly a cestující jimi vypadávali ven.

Meriva oprášila klasiku
Dveře, které se otevíraly proti směru jízdy, se u automobilů používaly celkem dlouho. V roce 1950 přišel ale pro zavěšení vzadu konec: z bezpečnostních důvodů museli výrobci přejít na uchycení vpředu. K vidění byly sice výjimky – některé modely Rolls Royce nebo londýnské taxíky –, ovšem výrobce musel homologovat každé jednotlivé auto, aby smělo do provozu; v sériové výrobě tento koncept zavěšení dveří zanikl. Nová éra přišla až po dalších šedesáti letech, kdy Opel díky silné argumentaci ohledně nových technologií a nesrovnatelně lepší bezpečnosti legislativu dokázal změnit. No a v roce 2012 představil Ford model B-Max, který představuje, dá se říct, designérský husarský kousek – protiběžně otevírané zadní dveře kombinuje s karoserií, která postrádá B-sloupek. Vzniká tak nevšední prázdný a velikánský nástupní otvor přes celý bok auta. Jak pohodlné a praktické!

Motýlí dveře

Stvořil je v roce 1939 Jean Bugatti a jejich pojmenování pramení od podobnosti s roztaženými křídly motýlů. Závěs mají na horní straně rámu, otevírají se vzhůru a otáčejí se ven. Jsou extrémně drahé a většinou jsou k vidění na autech s odpovídající cenovkou: Enzo Ferrari, Toyota Sera nebo Nissan R390 GT1.

Racčí dveře

Jako inspirace posloužili letící rackové. S tímhle typem dveří přišel Mercedes-Benz v roce 1952 u svých závodních vozů. Jsou uchycené ke střeše auta a otevírají se nahoru. Najdeme je na vozech jako Mercedes-Benz 300SL, Peugeot 905, Aston Martin Bulldog nebo DeLorean DMC-12 (neboli prostě jen DeLorean, jelikož jde o jediný model, který tato firma kdy vyrobila a uvedla do prodeje).

Překryt kokpitu

Tady inspirace pochází z leteckého světa, konkrétně od stíhaček Messerschmitt vyráběných do roku 1952, kdy se firma pustila i do automobilového průmyslu. Střecha a strany tvoří jeden celek, panty jsou vpředu a celý překryt se odklápí vzhůru a dopředu. Příklady takového řešení jsou vozy Messerschmitt KA175, koncept Ferrari Modulo nebo Isuzu COA.

Nůžkové dveře

Na svět je přivedla automobilka Alfa Romeo v roce 1968. Fungují velmi podobně jako dveře motýlí, s tím rozdílem, že se otevírají ještě o kus víc nahoru; a rovněž se tolik nevytáčejí kolem své osy. Také tento typ dveří využívají především drahé sportovní vozy jako například koncept Alfa Romeo Carabo, Bugatti EB110 či Lamborghini Diablo.

Posuvné dveře

Tady už se dostáváme k masové produkci a našim každodenním automobilovým souputníkům. Boční posuvné dveře zavěšené (většinou) na dvou kolejnicích nahoře a dole jako první představila americká společnost Kaiser Motors v roce 1954. Dnes je najdeme na celé řadě kompaktních vozů i velkých dodávek, od Peugeotu 1007 po Volkswagen Transporter.

Příště už zůstaneme v současnosti a podíváme se na moderní dveře, jejich konstrukci a mechaniku.

Mizející dveře a další úlety
Automobiloví konstruktéři během let ukázali docela velkou dávku kreativity také u dveří. Vedle způsobů otevírání popisovaných v hlavním textu v propadlišti dějin skončilo několik zajímavých myšlenek a konceptů. Jedním z nich byly dveře, které se zasouvaly pod auto, respektive pod podlahu interiéru. Spustilo se okno a dveře – jedny na každé straně vozu – zajely dolů. Podobně jako u Fordu B-Max chyběl prostřední sloupek. Podívejte se na video. Tenhle zajímavý koncept měl usnadňovat nastupování a vystupování a rovněž umožňovat mnohem menší rozestupy mezi automobily na parkovišti.Další konstruktérské kousky zahrnovaly třeba dveře, které se zasouvaly do předního blatníku, anebo dveře posuvné, které podobně jako ty od dnešních vozů SUV jezdily po vodorovných kolejnicích, ovšem odsouvaly se směrem vpřed, před přední kola.Za úlet pak lze označit dveře, které se kolem svislé osy vytočí ven společně se sedadlem řidiče. Na dalším videu se můžete podívat na pětadvacítku nejpodivnějších a nejzajímavějších způsobů otevírání dveří – najdete tam mikrovozítko Isetta, jemuž se otevíral celý čumák, nebo automobil, jemuž se naopak zvedla celá zadní část společně se střechou – vzniklým koridorem se pak posádka dostávala dovnitř.

 

, ,



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.