KTM Adventure Rally 2017 | Foto: KTM

Doporučujeme, Relax

Jezdíš off-road? Tak jsi rychlý

10 srpna 2017   Galerie

Tři dny, sto padesát jezdců z devatenácti zemí, burácející motorky, klikatící se horské silnice i drsný terén. Oblíbená KTM Adventure Rally se letos poprvé dostala do Evropy. Dobrodružný podnik očima jednoho z účastníků.

Dobrodružná výprava se konala v severoitalské Bardonecchii začátkem července a nabídla směs jízdy po asfaltu s nefalšovaným off-roadem. Za celkem symbolické startovné dostali jezdci bohatou nadílku: třídenní dobrodružství v sedle, GPS podklady, instruktory, zdravotnickou a servisní podporu nebo společné večeře. A samozřejmě nové známosti a přátelství a hromadu neopakovatelných zážitků. Jedním ze šťastlivců, kteří se do rallye přihlásili a absolvovali ji, je i zapálený byť celkem čerstvý jezdec Petr Havlík.

Jak jste se dostal k motorkám?

Začínal jsem jako spousta kluků na Pionýru, který se u nás doma objevil. S prvním řidičákem v patnácti, což byla fakt velká věc, jsem na něm pak jezdil na ryby a postupně se tak začal věnovat terénu. (Smích.) Vyrůstal jsem ve Strakonicích, takže bylo přirozené, že se u nás dřív nebo později objeví i Čezeta. Přišel s ní můj starší bratr, byla to stopětasedma a já mu ji hrozně záviděl: neměl jsem na ni ještě věk. Jeho ale později přestala bavit a prodal mi ji. Mám ji dodnes, je to model 477.1 z roku 1969. Pár let jsem na ní jezdil, pak jsem si dal dlouhou pauzu a motorky hodně zanedbával.

Další kapitola mého koníčku začala kolem dvaadvaceti let, kdy jsem končil své pracovní angažmá v Nizozemsku a popadl mě velký sen vypravit se na cestovním enduru třeba až na jih Afriky. Takže jsem si vybíral motorku, ale jen nasucho v katalozích, samozřejmě jsem na ni neměl peníze. Bude to Cagiva Elefant, Honda Africa Twin nebo tehdejší Yamaha Ténéré, která vyhrávala na Dakaru? Jak šel čas, mé srdce víc a víc planulo pro KTM a už mi to zůstalo.

Ten sen vás nepustil?

Jasně že ne. Zůstal ve mě pěkně zakonzervovaný, až přišla ta správná kombinace věku, dostatku prostředků na motorku a gradujících nových zážitků na půjčovaných ostrých i těžších endurech zkrátka jsem se zakoukal do novinky letošního modelového roku KTM Adventure 1090R. Podařilo se mi ji koupit, dost možná byla první v Česku, objednal jsem ji hned po uvedení loni v říjnu na motosalonu Intermot v Kolíně nad Rýnem a do rukou se mi dostala teprve letos v dubnu. A sny se začaly plnit.

Silniční motorky vás nikdy nelákaly?

Přiznávám, že ne. Pro mě u motorky hraje prim pocit volnosti, svobodného pohybu krajinou. Možná je to v nás zakódované, onen prastarý pocit jízdy v koňském sedle. Takže v rámci toho, co umožňuje legislativa, dávám jednoznačně přednost jízdě v terénu a volnou přírodou. Ostré enduro a motokros, byť jsem si ho také vyzkoušel, mě ale tak nebere. Vyhovují mi motory o větším objemu, někde mezi litrem a 1300 kubíky, s nimiž v pohodě na třetinu plynu dojedete kamkoli po dálnici a zároveň pak můžete jet lesem, polem nebo korytem řeky.

Už jste se dřív podobné akce, jako byla KTM Adventure Rally, zúčastnil?

Ne, byla to úplná premiéra. Stejně jako to byla premiéra pro KTM v Evropě. Já tyhle akce, které vznikly myslím v Austrálii a jezdí se i na Novém Zélandu a v USA, vždycky obdivoval. Ale bylo to nereálně daleko. Až letos tovární tým KTM objevil Bardonecchii a terény kolem ní na pomezí Itálie a Francie a akci přivedl na starý kontinent.

Já jsem si to celé ještě vylepšil ukojením své potřeby delší cesty: má rallye začala už doma a do Itálie jsem se vydal po vlastní ose. Celkem jsem ujel asi 3500 kilometrů, z toho vlastní „závod“ činil zhruba 600 kilometrů.

Jak jste se vůbec dostal k přihlášení? Byl o akci velký zájem? Kdo může startovat?

Na internetu dlouhodobě sleduji dění kolem své oblíbené značky. Když vyhlásili, že se akce bude konat, někdy začátkem roku, ani jsem ještě motorku neměl doma a nebylo vlastně ani jisté, že dorazí včas. Rozhodování o přihlášce trvalo pár desítek vteřin, byl jsem jedním z prvních zaregistrovaných.

Jde o veřejnou akci, přihlásit se může  každý majitel strojů KTM modelů 640, 690, 950, 990, 1050, 1090, 1190 a 1290. Dovednosti a zkušenosti se nijak nezjišťují a nefiltruje se podle nich. Samozřejmě byl omezený počet účastníků, limit 150 jezdců se brzy vyčerpal a organizátoři museli další zájemce odmítat.

Jak jste se připravoval?

Jakmile motorka dorazila, hned jsem absolvoval trénink v endurové škole Milana Holého. Tahle víkendová akce na Berounsku mi dala nesmírně moc, od profíků jsem se přiučil další dobré zásady jízdy v terénu. Pak už jsem trénoval sám a připravoval se na rallye podle toho, co jsem uměl vyčíst, domyslet, doptat se co se týká stroje a jeho výbavy, práce s GPS, řešení hydratace a jídla, nářadí a podobně. Zkrátka postarat se o sebe v terénu.

Jak to probíhalo na místě?

Rozdělili nás do skupin podle zkušeností i chutí. Připraveny byly tři paralelní trasy od čistě silniční přes kombinovanou půl na půl po plně terénní. Vtipné bylo, když se mě organizátor zeptal: Jsi rychlý, nebo normální? Jak to mám vědět, já na to. Jezdíš off-road? Jezdím. Tak jsi rychlý.

Zařadili mě tedy do rychlé skupiny a z variant jsem si vybral tu 50 : 50. Jednak proto, že čistý terén byl kratší, jen asi 100 až 150 kilometrů denně, zatímco ta míchaná trasa měřila kolem 200 kilometrů každý den. Chtěl jsem také trochu poznat krajinu a tahle varianta umožňovala i přesuny přes Alpy s báječnými vyhlídkami.

V neposlední řadě jsem si naivně myslel, že na silnici bude možné si po terénních pasážích trochu orazit. Jaká mýlka!

Makalo se i na asfaltu.

A jak. Zatímco v terénu jsem to zvládal celkem s přehledem a ve skupině jezdil spíš na jejím čele, na silnici mi to kolegové z alpských zemí zpočátku totálně natírali. Rychlost, jakou ty ostré vracečky někteří dávali, byla neskutečná. Bylo vidět, jak to mají naježděné. Tady mi zkrátka chyběly zkušenosti, co si na terénních gumách v serpentinách na asfaltu pořád ještě můžu dovolit. Takže se přiznám, že ty tři dny to pro mne na silnici byly docela nervy. Jaká úleva pak byla cesta domů přes Alpy normálním tempem! (Smích.)

Upravoval jste svou motorku před akcí?

Ano, vybavil jsem ji robustním plechovým krytem motoru a kovovou mřížkou chladiče, dal jsem si široké rallye stupačky a udělal jsem si radost laděným výfukem Akrapovič díky němu se zlepšila výkonová křivka při nízkých otáčkách, což je v terénu důležité. Pořídil jsem si také chrániče páček na řídítkách, plastové z fabriky jsem rozlámal při tréninku několikrát, dal jsem si tam tedy hliníkové. A poslední věc jsou sklopná zrcátka na silnici povinnost, ale v terénu jsou při pádech první na ráně.

A akci se víc dozvíte na jejím webu, podívejte se také na zajímavé záběry.

Motto závodu zní „Ready to race“, ale závod to není. Je to tedy spíš výprava pod vedením zkušeného instruktora?

Je to tak. Pro mne to bylo trochu překvapení, měl jsem za to, že jde o klasický etapový měřený závod, to mě trochu zklamalo. Teď už to ale naprosto chápu, byla to veřejná akce ve veřejném prostoru, často v běžném provozu. Jednotlivé skupiny čítaly asi deset jezdců, v čele byl pak vedoucí instruktor, který se nesměl předjíždět. To v naší skupině nebyl žádný problém náš Sebastian, senior konstruktér rámů a podvozku z KTM, jezdil opravdu skvěle a opravdu rychle. Druhým pravidlem bylo, že vždy jeden z nás držel službu na chvostu skupiny, svítil dálkovými světly, aby bylo poznat, kde skupina končí. V rámci skupiny jsme mezi sebou mohli soupeřit už libovolně. Takže aspoň takto jsme se pocitům ze skutečného závodu přiblížili. Přesto bych si rád vyzkoušel skutečný měřený závod, kde každý jede sám za sebe. V terénu bych byl schopný jet ještě rychleji, tam mě skupina trochu brzdila, naopak na té silnici jsem trpěl úplně obráceně. (Smích.)

Samostatné navigování tedy potřeba nebylo?

Na jednu stranu ne, ale v terénu se tak hrozně prášilo, že jsem navigaci velice ocenil a používal ji skoro jako pilot při letu v mracích. Odhadoval jsem tak zatáčky, které přijdou. Než jsem na tuto taktiku najel, jednou jsem čistě intuitivně „zaflekoval motorku v oblaku prachu chyběly možná dva metry a skončil jsem o třicet metrů níž pod skálou v potoce.

V průběhu druhé etapy jsme se dohodli se skupinou, že se od ní oddělím, a strávil jsem tři čtvrtě dne úplně sám v terénu v horách. Tam jsem byl sám sobě i navigátorem, pochopitelně. Musím říct, že tuhle část rallye jsem si užil absolutně ze všeho nejvíc.

Jak vypadalo zázemí, bydlení, jídlo? Vyjíždělo se každý den ze stejného tábora, nalehko?

Každý si ubytování zařizoval sám, někdo v penzionu, někdo v hotelu, já spal v kempu ve stanu. V základním táboře bylo k dispozici zázemí, měli jsme společné večeře, starali se o nás tovární mechanici a stánek tam měl i Continental se servisem obutí.

Na trase se pak už nikdo další nepohyboval a bylo na každém, co si s sebou vezme a jak to vyřeší. Dokonce jsme zastavovali i na oběd, to bylo hodně luxusní. (Smích.) Já sám jsem si jinak vystačil s vodou a několika müsli tyčinkami.

Jak dlouho jste každý den byli v sedle?

Startovali jsme vždy přesně v osm ráno a vraceli jsme se až kolem šesté večer. První večer pro nás připravili ještě jednu speciální individuální etapu výjezd nádherným údolím do sedla ve výšce asi 3000 metrů. Naprosto úžasná záležitost, nenechal jsem si to ujít, ač to byly další dvě hodiny celkem těžkým terénem.

Co pro vás bylo nejnáročnější? Onen zmiňovaný asfalt?

Pro mě asi ty silnice. Ono totiž po třech měsících trénování s motorkou byla účast na takové akci do značné míry troufalost. Třetí den jsem měl jeden nepříjemný moment, havárii, kdy jsem vyjel mimo trať. Bylo to v silniční pasáži s ostrými alpskými zatáčkami. V protisměru jela dvě osobní auta a to zadní začalo dokonce předjíždět. Motorka v náklonu a nebylo místo. Musel jsem to vyrovnat a jít na brzdy část viny možná nesl neoptimálně sjetý vzorek pneumatik, velkou část ale spíš únava po předchozích dnech.…, zkrátka chyběla mi ta desetina vteřiny k bezpečnému manévru. Motorku včetně sebe jsem poslal mimo silnici, ale dopadlo to dobře. Jen pár potlučenin a roztrhaných hadrů, stroj jsem trochu očesal, nějaká práce na ní bude, co upadlo, jsem vzal do kapsy a zbytek na místě poslepoval páskou a etapu i celou akci dojel.

Takže jako to úplně nejdůležitější vnímám udržení pozornosti a dobré psychické kondice. Večer jsme na to téma debatovali s ostříleným matadorem Jiřím Heiníkem, jemuž se právem přezdívá pan profesor, který sám za sebe říká, že když se jakkoli necítí, tak prostě nevyjede. Dokonce i na takovýchto akcích. Když viděl, v jakém stavu jsem se po nehodě vrátil, mrkl na motorku, pak na fotku, jak mašina visí za nosič ze skály kus pod silnicí, a říká mi: tady dole ve vesnici je kostel, tak si teď dej panáka a pak tam zajdi nasypat do kasičky.

Nejtěžší tedy pro mě bylo jet těsně nad mou aktuální hranicí a být v tom napětí dlouho. Naopak zcela obráceně jsem si to naprosto užíval v terénu.

Musel jste řešit nějaké technické potíže?

Nemusel a byl jsem za to moc rád. V naší skupině jsme vlastně jen jednou měnili proraženou pneumatiku, jinak stroje fungovaly skvěle. Svou motorku jsem každý večer jen umyl, především abych se podíval, co je kde prasklé, pravidelná kontrola brzd a oleje, večer důsledně dotankovat plnou nádrž na další etapu a ráno se šlo nanovo. Jinak jak jsem říkal, drobné opravy prasklých plastů nebo karbonu izolepou či elektropáskou, něco chybělo, ale dojel jsem.

Vyberte nějaké dojmy a zážitky, které ve vás zůstaly.

Během úvodního ceremoniálu mluvili lidé z KTM a představovali nám průvodce, mezi nimiž byli i závodníci, kteří několikrát absolvovali rallye PařížDakar. Už to vypadalo, že úvod je u konce, když vtom se přiřítila motorka s jezdcem v modrém dresu a s charakteristickým posedem. Organizátorka deklamovala, že mají ještě jednoho, který vždy chodí pozdě byl to Novozélanďan Chris Birch. Absolutní špička, motorkový mág a génius ovládání těžkých motorek v terénu. Trochu před námi zadriftoval a pak vypálil nahoru po prudké rozmočené sjezdovce. Neuvěřitelná rychlost a přitom lehkost, takřka proti fyzice.

Pro mne byla jeho přítomnost během celé rallye velké a krásné překvapení, do té doby byl pro mne hrdinou z YouTube, od něhož jsem se snažil učit a inspirovat. Když jsem s ním mluvil, o technice i o motorce, byl velice srdečný a pro mne to bylo fantasticky milé setkání.

Co pro vás zkušenost z akce znamená ve světle toho, kam dál? Další motorky, další akce, další sny?

V první řadě jsem si potvrdil, že těžké enduro do terénu je pro mne ta správná volba. Ze své nové motorky jsem nadšený, ale chystám se věnovat mnohem větší úsilí tréninku techniky jízdy, abych s lehčí rukou i nohou dokázal prostoupit těžším terénem.

Co se týká záležitosti v Bardonecchii nenaplněné, tedy samostatné jízdy, utvrdila mě rallye v tom, že se budu rozhlížet po závodech, třeba i tady v Česku. Láká mě Mastodont Cup, seriál orientačních závodů, v nichž se jede naostro a měří se čas. Tímhle směrem se chci zaměřit, byť kapacitně toho už o moc víc nezvládnu. A pokud KTM Adventure Rally bude příští rok někde v dostupné Evropě, myslím, že se z ní stane společenský vrchol mého motorkářského roku.

, , , , ,



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.