parní válec

Doporučujeme, Relax

Muzeum z textilky je plné páry

7 března 2017   Galerie

Postavili repliku parní lokomotivy, vystavují veterány nebo třeba Škodu Sentinel. Většina jejich exponátů je pojízdná a můžete na ně sahat.

Řeč je o velice zajímavém a mladém Muzeu starých strojů a technologií v Žamberku. Jaká byla cesta nadšenců do parních strojů přes restaurátorskou dílnu, nákupu staré textilní továrny až k vzniku muzea? V rozhovoru jsme si o tom povídali s jedním ze zakládajících členů Martinem Holotou.

Jaký je tedy příběh vašeho muzea?

Jsme ve staré textilní továrně v Žamberku, kterou založil Mikuláš Vonwiller v roce 1838. Bohatá textilní historie skončila v roce 2007 insolvencí a exekucí, veškeré strojní vybavení bylo rozprodáno, zůstala prázdná budova, volné haly a nepořádek. Továrnu koupil náš kamarád Pavel Číž, který s námi dodnes spolupracuje. Koupil ji vlastně kvůli vodní elektrárně, kterou si nechal. My jsme pak od něj na podzim 2010 továrnu koupili.

Pavel Číž je sběratel veteránů s rozsáhlou sbírkou a tu nám do jedné z našich expozic zapůjčil, doplněnou o pár dalších kusů od jiných sběratelů.

Jak se skládal váš tým?

Historie našeho spolku je delší. Bratři Bednářovi začínali se sbíráním technických exponátů a jejich provozováním v Mladějově na Moravě, já jsem jedenáct let působil v kanalizační čistírně odpadních vod v Praze-Bubenči. Tam mě u srdce chytly parní stroje. Kolega Michal Bednář i já jsme později nezávisle na sobě začali restaurovat historické stroje, napřed jen tak pro sebe, pak na zakázku pro muzea i soukromé sběratele. On se specializoval na stabilní motory, já na parní stroje.

Netrvalo dlouho a založili jsme restaurátorskou dílnu a začali se tomu věnovat profesionálně a naplno. Koupili jsme také větší exponáty třeba z plzeňské Škody, odtamtud jsme si přivezli asi 280 tun železa a začali se shánět pro prostorách, kam to všechno umístit.

Co v muzeu najdeme?

Každý rok se nám daří otevřít jednu halu s menší expozicí nebo zkvalitnit ty stávající. Máme halu se stabilními motory, kolem osmdesáti strojů většinou českých výrobců nebo halu s veterány, kde ukazujeme vývoj automobilu po dekádách až do současnosti. Nejstarší je čtyřicet let stará replika Božkova parovozu z roku 1815. Je tu také americký automobil Locomobile na páru z roku 1902. Zajímavý je tím, že má českou historii a je dost pravděpodobné, že patřil Františku Ferdinandovi d’Este.

Pořád to děláte z lásky jako fandové?

Vlastně je to tak, ale naše podnikání s tím dost souvisí. Naše dílny restaurují exponáty pro jiná muzea a z utržených peněz financujeme vlastní muzeum. V dílně samozřejmě opravujeme i naše exponáty pro muzeum. Pak do toho jdou i další soukromé peníze. Dá se říct, že je to mecenášská činnost, děláme to z lásky.

Kolik lidí se na tom podílí?

Kromě už jmenovaných bratří Bednářů tvoří jádro týmu ještě Martin Kypr, dlouholetý kamarád a nadšenec do staré techniky, který nechybí při žádném zátopu. Nemohu zapomenout ani na svou rodinu a partnerku Zoru Střelcovou, která se stará o kontakt s veřejností, propagaci, kulturní akce a granty.A pak máme spoustu dobrovolníků a kamarádů, kteří přiloží ruku k dílu. Někteří k nám takhle už jezdí dvacet let.

Jak velká sbírka je?

Vedle třicítky veteránů máme největší soukromou sbírku parních strojů v Česku, těch je také kolem třiceti. Větší sbírku u nás má jen Národní technické muzeum. Máme také sbírku historických obráběcích strojů, na které letos chceme intenzivně pracovat. V září bychom ji rádi představili veřejnosti. Začali jsme sbírat textilní stroje, těch máme zatím málo, ale plánujeme vybavit jednu halu nebo budovu jako původní textilku, abychom připomenuli původní účel továrny. Podobně jako auta mapujeme po dekádách i historii motocyklů. Další malou sbírkou je fotografická technika, do budoucna počítáme s dobovým fotoateliérem.

Máte ale také lokomotivy.

Ano, venku stojí čtyři parní lokomotivy a několik menších důlních vozů. Postupně stavíme koleje, měla by tu vzniknout drážka přes 500 metrů dlouhá. Poté chceme návštěvníky vozit.

Nedávno jsme také zprovoznili kulturní sál, který slouží nejen pro město Žamberk. Pořádají se zde kulturní akce jako plesy, divadelní festivaly či koncerty. Sál lze také pronajmout na soukromé akce, konference, svatby a podobně.

Kde exponáty sháníte?

Jako nadšenci do parních strojů jsme původně vlastně ani nezamýšleli stroje získávat. Nás hlavně zajímalo, jestli vůbec nějaké parní stroje existují, kde jsou a v jakém jsou stavu. Takže jsme jezdili po republice a hledali je podle tipů od lidí. Nebo jsme byli na výletě a viděli jsme vysoký komín, tak jsme se šli zeptat, jestli něco nemají. (Smích.)

Tímhle způsobem jsme vytvořili databázi parních strojů v Česku. No a když jsme o strojích už věděli, snažili jsme se hlídat, aby je nikdo nesešrotoval. Rozdávali jsme tedy kontakty a postupem času se nám začali ozývat majitelé že nějaký areál zkrachoval nebo že stroje zdědili po rodičích a nevědí co s nimi.

Takže jste je takhle zachraňovali.

Ano. A postupně jsme si říkali, že bychom některé z nich dokázali opravit. Začali jsme je od těch nejjednodušších dávat dohromady a za pochodu jsme se naučili spoustu různých řemesel.

Jakých?

Hlavně kolem železa, samozřejmě. V dílně umíme rovněž připravit modely pro slévárny a nechat si odlít litinové odlitky. Umíme železo opracovat mnoha způsoby, soustružíme, frézujeme, vrtáme i brousíme. Další věc důležitá pro parní kotle je ruční nýtování, to také umíme. Vlastně jsme tak oprašovali stará, skoro už vyhynulá řemesla. Chtěli jsme co největší díl práce dělat původními technologiemi.

Sami si vyrábíte i náhradní díly?

Ano. Buď jde o kované, nebo jinak obrobené železné části, případně ocelové odlitky. Máme vlastní modelárnu, která připravuje formy pro slévárnu. Jsou tu ale i velké stroje, umíme obrobit například železniční dvoukolí.

Jedním z dlouhodobých snů, do jehož realizace jsme se v roce 2013 pustili, byla stavba repliky úzkorozchodné lokomotivy, jejíž předlohou byla lokomotiva značky Orenstein & Koppel z třicátých let minulého století. Trvalo nám to třináct měsíců, protože všechno na ní je vyráběné tak, jak se to dělalo tehdy.

Jak takhle těžké stroje vozíte?

Najímáme si profesionální dopravce, kteří jsou zařízení na přepravu těžké techniky, například na stavby a podobně. S některými stroji se musí manipulovat pomocí jeřábu, máme ve sbírce třeba i parník.

Čím je vaše muzeum proti jiným unikátní?

Naše sbírka se liší tím, že většina exponátů je funkční a provozuschopná. Naše kousky ukazujeme lidem v provozu a dokonce je třeba i Národnímu technickému muzeu občas půjčujeme na propagační akce. Vedle dnů otevřených dveří, které pořádáme dvakrát za rok, připravujeme i exponáty, které bude možné provozovat každý den. Důležité také je, že když sem přijdete, můžete se věcí dotýkat (s výjimkou automobilů, které nejsou naše a majitelé si to nepřejí).

Pořádáte ještě jiné akce? Kde vás lidé mohou vidět?

Od jara do podzimu téměř každý víkend jezdíme po výstavách a dalších akcích, kde naše funkční stroje předvádíme. A u nás kromě dnů otevřených dveří v létě pořádáme různé kulturní akce, jichž je muzeum součástí. Můžete přijet třeba na loutkový divadelní festival, loni jsme tu promítali v letním kině.  

Lidé jezdí kolem světa v Trabantech nebo na Pionýrech nenapadlo vás někdy něco takového s parním válcem?

Zásadní potíž s parním válcem je, že jeho maximální rychlost činí 12 km/h. A to jen u některých a s pocitem, že se každou chvíli rozsype. (Smích.) Fakt ale je, že máme jeden sen, který se nám zatím realizovat nepodařilo: chtěli jsme podniknout propagační výlet do jižních Čech a s parními válci projet cestu z Třeboně do Telče. Už to máme rozpracované, existuje itinerář a rozpočet, zbývá jen to realizovat. Visí to na penězích a zatím se nám nepodařilo najít vhodného a ochotného sponzora.

Půjčujete filmařům? Mohli jsme vaše stroje v nějakém díle vidět?

Rozhodně to možné je, zatím to není časté, tahle spolupráce se zatím vyvíjí. Pokud to však dobře dopadne, letos v létě by si filmaři měli půjčit celou továrnu a točit v ní osmidílný hraný dokument o devatenáctém století.

Na co jste v muzeu nejvíc pyšní, co je vaším tahákem?

Nejvíc asi na onu zmiňovanou repliku parní lokomotivy. Na ní ukazujeme řemeslo, práci, kterou umíme, nejen to, že jsme něco někde koupili. A samozřejmě veliká chlouba je celá naše továrna.

Jakou míváte návštěvnost?

Je to hodně sezonní. Zatím nemáme pravidelnou otevírací dobu, na prohlídce se musíte předem domluvit. Lidé přijdou i v zimě, ale návštěvnost nejvíc zvedají dny otevřených dveří, to bývá přes tři tisíce lidí. Celkově odhadujeme, že každý rok nás přijde navštívit kolem deseti tisíc lidí. Doufáme, že se to bude zvyšovat. Snad se dopracujeme k tomu, že muzeum pro veřejnost otevřeme na šest dní v týdnu jako všude jinde.

Pozvěte do muzea naše čtenáře.

První letošní akce bude jarní den otevřených dveří 20. května, který bude zaměřený na zemědělské stroje, jako jsou mlátičky, třídičky či šrotovníky, parní lokomobily a stabilní motory.

Během zářijového dne potom plánujeme slavnostně otevřít novou expozici strojírenství. Chystáme představit transmisní dílnu s obráběcími stroji, která bude zabírat celou jednu halu. Na dvoře by tou dobou už měla také stát část železnice.

, , , ,



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.

LinkedIn Facebook