Poslední aktualizace 10. července 2019 od boomerang
Od dětských her na automobilku a kreslení budoucích škodovek přes čtyři roky v konstrukci, designu a vymýšlení inovací budoucnosti ke splněnému snu. Michal Hess nedávno přestoupil ze společnosti Altran přímo do designérského týmu Škody.
O designu jsme si s Michalem Hessem povídali předloni. Od té doby ušel pěkný kus pracovní cesty a od designu se posunul – aby se k němu oklikou vrátil.
Postupně se zabýval vývojem a vymýšlením inovací v rámci takzvaného Inovačního inkubátoru, který provozuje automobilka Škoda, a koncem letošního ledna právě v této společnosti skončil. Jako člen designérského týmu. Jaká byla jeho cesta k tomuto velice úspěšnému přestupu?
„Všechno začalo v první třídě základní školy. Sešla se tam parta kluků, která v družině neustále kreslila auta. Hráli jsme si na automobilku – dokonce přímo na Škodovku –, kamarád byl ředitel, já designér a vymýšleli jsme příští generace škodovek, dávali jim jména,“ směje se Hess.
Takže už od malička u designu?
Měl jsem štěstí na učitele na výtvarnou výchovu v základní škole. Měl rád design a už tehdy nám vštěpoval, že to podstatné na designu je funkčnost. Může to být hezké, ale musí to fungovat.
Pak jsem šel studovat strojařinu, toužil jsem dělat auta a chtěl jsem nějaké technické zázemí. Měli jsme to trochu i v rodině, můj děda učil v Liberci na technice, takže jsem k tomu měl blízko. Zjistil jsem ale, že geniální konstruktér ze mě nebude, že mě daleko víc baví ty linie, křivky a tvary.
Na vysokou jsem se tedy hlásil na průmyslový design na Západočeské univerzitě v Plzni. Chtěl jsem se vlastně jen porovnat s ostatními, jestli mám vůbec nějakou šanci. Jestli by tam to světlo na konci tunelu mohlo být – zda ten můj sen není úplně mimo. Po dvou letech jsem ale za západu Čech přestoupil do Zlína na Univerzitu Tomáše Bati, kde jsem pokračoval ve stejném oboru. Tady bych rád zmínil několik jmen, která mě hodně ovlivnila. V Plzni to byl akademický sochař František Pelikán, ve Zlíně pak profesor Pavel Škarka. Patří jim můj velký dík za to, kam jsem to nakonec dotáhl.
Ve Zlíně jste tedy odpromoval, a co dál?
Ukončil jsem bakalářské studium, magistra stále ještě studuji. Mezitím jsem začal pracovat, nastoupil jsem do bývalého hořického Swellu. Hrála v tom roli náhoda. Seděl jsem na kávě s tehdejší přítelkyní, dnes už manželkou. Pátek odpoledne, pohoda. Najednou telefon a z něj na mě někdo spustil anglicky něco o práci v jakési firmě v Královéhradeckém kraji. Jsem přesvědčený, že to byl Swell, i když to dodnes nevím jistě. Něco jsem jim říkal, ale vůbec nevím co, byl to šok a já naprosto nepřipravený. Nakonec se mi právě ze Swellu ozvali a po několika kolech „námluv“ jsme si plácli. To byl začátek ledna 2014.
Co jste tam dělal?
Nastoupil jsem do pobočky firmy v Mladé Boleslavi. Hozen do vody jsem se rozkoukával, šlo tehdy zase spíš o konstrukci než o design. Přiznávám, že jsem se v tom úplně necítil. Snažil jsem se proto prosadit vznik oddělení, které by se zabývalo A Class Surfacingem neboli vyhlazováním (přečtěte si o něm více tady a tady) a designem. To tehdy ve Swellu vůbec nebylo. Nějakou dobu jsem to zkoušel, pak firmu koupil investiční fond, nastaly změny a i v tomto ohledu se to dalo do pohybu. Do toho se z Itálie od Ferrari vrátil kolega Lukáš Snopek, dali nás dohromady a začali jsme se věnovat designu a vyhlazování. Přesunul jsem se do Hořic, a co vám budu vyprávět, bylo to dobrodružství: všechno jsme se učili za pochodu.
Jaké byly ty čtyři roky ve Swellu? Jak jste se vyvíjel?
Ono to celé postupně směřovalo k těm inovacím. Zabývali jsme se designem, ale postupně jsme – tehdy už celá skupina Lukáše Snopka – tíhli víc a víc právě k této oblasti.
Které zajímavé projekty vám tam prošly rukama?
Moc hezká byla práce pro Čezetu, podíleli jsme se na ladění designu jejich staronového elektrického skútru. Nebo se mi líbila práce pro Tatru.
Jak to pak pokračovalo?
Ocitli jsme se zpátky v Boleslavi, vymýšleli věci pro Škodu, která si před časem založila takzvaný Inovační inkubátor. To je báječné místo, kde nejsou šéfové, každý má svůj projekt, na němž si dělá sám a svým tempem. Jde o výsledek, ne o cestu. Nám se podařilo tam proniknout – a to už jsme vlastně v současnosti u mého přechodu do automobilky.
Co si pod těmi inovacemi máme představit?
Jde o nápady, které v současných autech nejsou a které by měly přinést nějakou přidanou hodnotu pro zákazníky. Jsou to tedy inovace uživatelské, nepředstavujte si, že vymýšlíme nový motor nebo konstrukci podvozku. I když i takové tam jsou. My se ale zaměřujeme na uživatelské zážitky cestujících v autě. Představujeme si, jak to v automobilech bude za deset patnáct let vypadat. Z toho vyplynou nápady, které pak my zhmotňujeme do reálných modelů interiéru ve skutečné velikosti – jde o to ukázat naše myšlenky hmatatelně, aby si to lidé mohli představit, osahat si to.
Můžete být konkrétní?
To právě bohužel nemůžu. (Smích.)
Jak tedy probíhala vaše „změna dresu“?
Zase náhoda. Potkal jsem se s jedním designérem ze Škody, který viděl mé skici, něco jsem mu ukázal, slovo dalo slovo… To bylo loni v listopadu. Já v tohle trochu doufal, když jsem do toho inkubátoru šel – že bych se mohl s někým potkat a do automobilky proniknout.
A ono to vyšlo.
Ano. Onen designér mi dal zadání, na kterém jsem pak celé Vánoce pracoval. Velký dík za trpělivost patří mé manželce, celé svátky a první tři lednové týdny jsme se neviděli – byl jsem zalezlý v pracovně a črtal si a kreslil.
Pak přišel pohovor se šéfem exteriérového designu Škody Karlem Neuholdem, jeho kolegy koordinátory a Petrem Nevřelou, který velí designu světel.
No a zdá se, že se jim mé skici líbily. Všechno schválil šéfdesignér Oliver Stefani, který řekl, že mě chce do týmu. Vybrali si mě. (Smích.)
Čemu se teď ve Škodě budete věnovat?
Jednoduše řečeno budu navrhovat světla exteriéru. Světlomety, mlhovky, zadní svítilny. Případně ještě další světelné objekty, které se na autě zvenčí mohou vyskytnout.
Čili tak jako Oliver Stefani bude podepsán pod celkovým kabátem budoucích škodovek, váš podpis ponesou jejich světla?
Ano. To ale nastane nejdřív tak za tři a půl roku. Strašně moc se na to těším. Jak jsem říkal, už od šesti let si tímhle způsobem hraju, je to můj sen – a on se najednou splnil. To je nádhera. Musím přiznat, že jsem z toho krásně rozechvělý.
Je to velký úspěch, přece jen dostat se do takhle velké firmy není úplně jednoduché. Velký podíl na tom má určitě Swell, potažmo Altran, který mi umožnil rozvíjet se vedle mé každodenní práce i v této rovině. Ty předchozí čtyři roky pro mne byly dobrou průpravou a já cítím, že přechod do Škody je logickým a přirozeným vyústěním mého působení nejen v Hořicích.
Jste na samém prahu nového dobrodružství. Přesto – s čím do škody jdete, jaké jsou vyhlídky, plány, přání, sny?
Jednoznačně dostat do sériové výroby něco, o čem budu moci říct: tohle je mé dílo. Ty tvary vznikly pod mou rukou, na mém papíře. Abych viděl, že po celém světě jezdí a svítí světla, která jsem navrhl. Že slouží velkému počtu lidí, líbí se a vyjadřují hodnoty značky, pro kterou jdu pracovat, a zároveň i mé hodnoty. To by byla ta nejkrásnější odměna.
automobilky, design, technologie aut, vše o automotive, vývoj aut, vývoj automobilů
Doporučujeme
Sledovat komentáře přes RSS