Červená. Tuhle barvu mají asi řidiči v oblibě nejméně ze všech. Nemáme teď na mysli lak jejich aut, nýbrž barvu nad hlavami. Podívali jsme se na to, jak na svět přišly semafory a co zajímavého se v jejich historii událo.
Nervozita, podrážděnost, klepající prsty na volantu… Kdy už padne zelená?! Řidiči na celém světě by dost možná dopravním světlům přáli stejný osud, který potkal jejich úplně první model. Ten totiž v lednu roku 1869 vybouchl. Ano, explodoval. Skončil tak jinak slibný projekt anglického inženýra Johna Peake Knighta, který zavěsil plynovou lampu na šestimetrový sloup s vytrčeným „trámem“ jako u návěstidla.
Nahoru připevnil červené a zelené světlo, která ručně ovládal strážník a jež sloužila pouze chodcům. Systém k řízení dopravy prvně použili na jedné křižovatce v Londýně. Sklidil velkou chválu, ale právě kvůli nebezpečí exploze se v dalším vývoji nepokračovalo. Dopravní světla začala dobývat svět, až když ve Spojených státech vymysleli jejich elektrické verze.
První takový semafor měli v Clevelandu v roce 1914. Byly na něm jenom dvě barvy. Dnešní známá kombinace zelené, oranžové a červené přišla na svět v roce 1920 v Detroitu. O dva roky později se semafory vrátily do Evropy – do Paříže.
Dnes je světelná signalizace nejrozšířenějším způsobem řízení dopravy. A jak to tak bývá, jiný kraj, jiný semafor. V Evropě jsme zvyklí na uspořádání nad sebou, v Asii – třeba v Japonsku – jsou světla vedle sebe. V Thajsku nabízejí řidičům užitečné informace, například délku trvání jednotlivých fází signálu (už i u nás se, díky bohu, začíná pomalinku, jaksi plíživě, tenhle trend ujímat). Pozor dávejte v Severní Americe: tam semafory často „visí“ až na vzdáleném konci křižovatky. Nejezděte proto až k nim, zavání to nehodou.
Světelnými barevnými signály se ale neřídí jen řidiči. Čekat musejí taky chodci. Na různých místech světa najdeme světla pro pěší ve tvaru přátelsky vypadajících figurek. S tímto konceptem přišel v roce 1961 německý psycholog Karl Peglau. Do té doby se pro chodce používaly zmenšené verze světel pro auta. Výhodou panáčků je, že jsou ilustrativní a snadno je odlišíme od ostatních signálů. Používají se po celém světě v mnoha různých tvarech od hranatých a strohých po zaoblené a hravé. Legendární je třeba Ampelmann ze semaforů bývalého Východního Německa.
Semaforový strom
V Londýně mají ze semaforů dokonce strom. Ze 75 starých lamp ho v roce 1998 vytvořil francouzský sochař Pierre Vivant. Skulptura původně stála na kruhovém objezdu blízko Canary Wharf na místě, kde dřív rostl starý platan zničený znečištěným prostředím. Dnes ji ale najdeme poblíž jiného objezdu u Billingsgate Market.
Zajímavá je i původní myšlenka tvůrce – umělecké dílo mělo být napojené na londýnskou burzu a svými světly reagovat na aktivitu kurzů. To se ale ukázalo jako příliš nákladné a myšlenka se nerealizovala.
Nekonečná červená? Někdy je to frustrující. Při dlouhém vystávání ve frontě před křižovatkou vás už možná taky nejednou napadlo, co by bylo, kdyby semafory neexistovaly. Bylo by nám na silnicích líp bez nich?
Jedno hnutí proti semaforům prohlašuje, že ano, a poukazuje na kruhové objezdy. Po jediném kruhovém objezdu může v Británii údajně projet až sedmdesát tisíc aut denně. Bez jediné nehody! Britská Společnost na podporu kruhových objezdů každý rok vydává velmi oblíbený a žádaný kalendář s fotografiemi těch nejhezčích objezdů v zemi. Zastánci argumentují hlavně tím, že objezdy přispívají k bezpečnosti, protože auta musejí zpomalit, než na ně vjedou, a jsou prý také lacinější na údržbu.
Ovšem i „kruháče“ mají limity – jak na komplikovaných křižovatkách, tak v myslích jejich uživatelů, tedy řidičů. Zdá se totiž, že způsob, jak se se semafory a jimi řízenými křižovatkami vypořádáváme, z velké míry závisí na mentalitě. Pak už nás nezarazí fakt, že oproti těm zmiňovaným britským objezdům jsou na tom mnohem hůř třeba v Německu: tam objezdy údajně pojmou jen pětadvacet tisíc aut denně – a to už mají místní Fahreři pěkně orosená čela.
Pěší jednosměrka
Jednu semaforovou zajímavost má také naše stověžatá matička. Bezejmenná ulička vedoucí z ulice U Lužického semináře na zahrádku restaurace Čertovka je tak úzká, že tam provoz musí řídit semafor. Chodci proti sobě se do ní jednoduše nevejdou, na šířku totiž měří pouhých 70 centimetrů. Ono se totiž vlastně ani o uličku nejedná. Trefnější název je soutěska, která ve středověku sloužila jako přístupový koridor právě k vltavskému rameni. Turistická atrakce má i jednu „oběť“ – před lety tu uvízla korpulentní německá turistka, které trvalo dvě hodiny, než se vyprostila.
Gayové, vojáci, spisovatel a kůň
Mnichov, Vídeň, Berlín nebo Hamburk paří mezi města, která symboly na semaforech prosazují práva homosexuálů. V dánském městě Fredericia mají zase panáčka-vojáka jako odkaz k uctění bitvy z roku 1849 mezi jednotkami ze Šlesvicka-Holštýnska a místními obránci. A v Odense postavou panáčka připomínají místního rodáka spisovatele Hanse Christiana Andersena.
Speciální semafory pro ty, kdo jedou na koni, najdeme v londýnském Hyde Parku a ve Wimbledonu. Mají dva ovládací panely – jeden v normální výšce pro pěší, druhý potom dva metry nad zemí, aby si i lidé v sedle mohli zastavit dopravu a bezpečně přejít. A samozřejmě, namísto panáčka je na semaforu kůň.
Zdroj: iStock photo, commons.wikimedia.org
Sledovat komentáře přes RSS