Ze Žižkova na Stelvio s MG | Foto:Tereza Příbramská

Doporučujeme, Relax

Svatební cesta ze Žižkova na Stelvio

12 října 2017   Galerie

MG, stažená střecha, babí léto, Itálie. Za volantem mladá žena s láskou k veteránům a zálibou v jejich nevyzpytatelnosti. Zveme vás na malý výlet.

Ač není pravověrnou skalní veteránistkou, měla ke starým autům díky svému tátovi vždy blízko. Svůj současný poklad – model MGB od klasické britské značky MG – si doslova vybrečela. Jak se mladá dívka dostane ke starým autům nebo jak to vypadá, když se roadsterem vypravíte začátkem podzimu do Itálie? A jakého překvapení se člověk může dočkat, když svého miláčka nechá zaparkovaného přes zimu v garáži a trochu na něj zapomene? Vypráví specialistka na online marketing Tereza Příbramská.

Kde vznikl váš zájem o auta, motorky, motory?

K motorkám jsem se dostala v sedmnácti. Na střední jsem byla nejmladší v ročníku, všichni už dělali řidičáky na auta – a já ještě nemohla. Tak jsem si udělala papíry aspoň na motorku. Bylo to docela komické, drobná padesátikilová dívenka za sebou vozila velkého chlapa-učitele.

Když jsem složila zkoušky, táta mi koupil nejmenší motorku na trhu, byla to Babeta Stela, taková miniaturní věc, ani se tomu nedalo říkat kozí dech. Vypadala jsem na tom všelijak.

Jaká byla vaše cesta k veteránům?

Byl to klukovský sen mého táty: někdy v sedmdesátých letech vídal před domem právě takové MG a slíbil si, že až bude velký a bohatý, koupí si ho. Takže v roce 2002 si sen splnil. Jenomže s autem bylo víc potíží než radosti, a tak se jednoho dne rozhodl ho prodat. Já zrovna procházela nějakým bouřlivým obdobím, a když jsem se dověděla, že ho chce dát pryč, rozplakala jsem se. Tak mi ho nechal. (Smích.)

Takže já má teď MG a táta si opečovává své dva Jaguary E-Type a luxusního Trabanta. Ale ani on není nějak zapálený veteránista, má ta auta hlavně pro radost. Máme k tomu oba asi podobný přístup – nechceme kolem aut chodit po špičkách a skoro se bát se jich dotknout.

Řekněte o svém MG něco víc.

Je to vůz z roku 1976, ale žádná velká perla to není, auto je totiž poskládané z několika různých kusů. Navíc je v něm 3,5litrový osmiválec, takže docela síla na tak male autíčko. Já z něj mám respekt – člověk na něj nemůže stoprocentně spoléhat. Tátu to auto vlastně vždy zlobilo, mě ale přijde dobrodružné, když se každou chvíli něco sesype.

Opravdu?

Jasně, je to vlastně zábava, když nevíte, kam a jestli dojedete, a kdy vás auto nechá ve štychu. To mě na tom baví.

Motorky vás drží dodnes?

Mám skútr, stopětadvacítku, to je do města báječné, ale z velkých motorek mám respekt. A manžel si nedávno pořídil Hondu Rebel 125, to už je dnes vlastně taky tak trochu veterán. Na ní to ještě snesu, jede nejvíc tak osmdesátkou, ale velkých motorek se bojím.

Jezdíte s MG na srazy?

Nejezdíme. Ani ne protože bychom nechtěli, ale je dost náročné se o nich dozvědět, pokud nejste opravdu ponořeni v některém klubu a podobně. Často potkáme nějakou spanilou jízdu a říkáme si, že je škoda, že jsme o ní nevěděli. Ale před pár lety jsem se účastnila tradičního zářijového závodu do vrchu na Zbraslavi, to bych si možná i zopakovala.

Nechalo vás vaše MG někdy na holičkách?

Vlastně ani ne, když o tom tak přemýšlím. Párkrát se stalo, že se auto takříkajíc uchlastá a pak nejde nastartovat a musí se odtáhnout. Proto jsem se naučila vysušit svíčky – což je asi jediný úkon, který si na autě dokážu sama udělat. A vyměnit kolo.

Nejhorší zážitek s autem ale není z jízdy. Garážujeme ho ve starém plechovém kontejneru. Před pár lety byl v zimě velký mráz a naše MG si vybraly za útulek krysy. Navíc jsme uvnitř zapomněli starou deku… no když jsme na jaře k autu přišli, slušně řečeno jsme se nestačili divit. Čistili jsme ho i uvnitř wapkou.

Proč to auto vlastně máte ráda?

Líbí se mi, že je subtilní, malé, nízké. Dnešní auta, i ta obyčejná, jsou obrovská. No a pocitu jízdy bez střechy, kdy cítíte vůni lesů a polí, se nic nevyrovná. A jak už jsem říkala, fajn také je, že to auto není opečovávaná hvězda a nemusím se bát, že mu něco udělám. Užívám si ho.

Kam nejdál jste s autem dojela?

Vždycky jsme z něj měli docela respekt, asi to na mne přenesl táta, že se s ním bál na delší výpravy a za hranice. Takže jsem s ním doteď zůstávala v Česku. Víkendové výlety a tak. Často také vozíme kamarády na svatbu. Až letos jsme se vypravili do Itálie.

Povídejte.

Jeli jsme s manželem na sever k lázeňskému městu Merano. Byla to vlastně naše svatební cesta, brali jsme se v červnu a už před lety jsme si právě v Itálii řekli, že tam zkusíme dojet s MG. Takový hec.

Před cestou jsme si do auta nechali namontovat rádio a v servisu během toho zjistili, že jsou úplně zničené brzdové hadičky a že brzdy mohly každou chvíli selhat. Což vzhledem k tomu, že jsme vyjeli až do výšky 2 758 metrů nad mořem na sedlo Stelvio, mohlo mít moc špatné následky. Měli jsme asi velké štěstí. Stelvio je vyhlášené tím, že k jeho překonání musíte projet šedesát ostrých serpentin. Naštěstí se ale naše MG dá spolehlivě ubrzdit motorem.

Jak cesta probíhala?

Bylo to náročné a rychlé. Vyhradili jsme si na to jen tři dny – máme ročního synka a déle jsme nechtěli být pryč. Jeden den tam, den jsme pobyli na místě a pak zase celý den zpátky. Celkem jsme ujeli asi 1 600 kilometrů. Původně jsme plánovali spát ve stanu, ale koncem září už je docela zima, tak zvítězily hotely. (Smích.)

Jaké to je strávit takovou porci kilometrů a tři dny v kuse v takovém autě?

Není to žádný med. Člověk je tak trochu přiotrávený z výparů, pořádně naklepaný a rozlámaný. Je to ale zážitek, v tom autě máte skutečně hodně blízký kontakt se silnicí a okolím. Na dálkové přesuny v časovém presu tohle auto rozhodně nedoporučuji. (Smích.)

, , , ,



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.

LinkedIn Facebook