Tři konstruktéři

Born this way

Tři konstruktéři ve člunu

11 března 2016   Galerie

Poslední aktualizace 10. července 2019 od boomerang

Společně studovali a společně odešli do Česka. Od loňského června pracují v hořickém Swellu tři mladí slovenští konstruktéři.

Tihle mladíci ze Slovenska jsou zajímavá trojka. Vystudovali stejnou školu, šli společně do výběrového řízení, vyhráli ho a teď spolu všichni pracují jako konstruktéři ve společnosti Swell v podkrkonošských Hořicích.

Seznamte se: Martin Sura, Martin Hámor a Pavol Klasovský.

Jak se takový příběh přihodí? Jaká byla jejich cesta z Prešova do Čech, jak je ve firmě přijali, čím se zabývají a jak se jim u nás líbí?

U všech to začalo v dětství. Hráli si s auty, lákaly je všechny technické věci. Bylo zaděláno. Takže při výběru střední školy bylo celkem jasno.

Pavol Klasovský se při výběru střední školy rozhodoval mezi technikou a kuchařinou. „Technika vyhrála, velkou roli v tom hráli rodiče,“ směje se Pavol. Studoval obráběcí stroje a roboty a obor ho chytil na technice v Popradu, kam dojížděl z rodného Kežmarku. Hned po maturitě zamířil do Prešova, kde se učil mimo jiné CAD programy do hloubky.

Na začátku Lego

Martin Sura na to šel oklikou, na průmyslovce ve Snine, městečku na východě Slovenska, odkud pochází, studoval obor celní deklarace. Po maturitě chtěl zkusit praxi, a tak na dva roky zakotvil jako dělník ve Škodovce. „Ale nestačilo mi to, chtěl jsem si rozšířit obzory. Volba padla na Technickou univerzitu v Košicích, konkrétně na Fakultu výrobních technologií, která sídlí v Prešově,“ vypráví. První tři roky studoval management výroby, ale zjistil, že to není úplně směr, který ho zajímá. „Poznal jsem spolužáky, kteří studovali počítačovou podporu výrobních technologií, a zjistil jsem, že mě to táhne tam. Takže přestoupil a poslední dva roky studia absolvoval v Prešově. „Tam už jsme se zabývali CAD softwarem a bylo to daleko záživnější.“

Martin Hámor se už od malička věnoval počítačům, hrál a kreslil si na nich. A přidává i zajímavý postřeh, jak se jeho technické uvažování a dětské konstruování rodilo: „Při běžném stavění z Lega. To je asi ten nejtvořivější způsob.“

Na základní škole chodil do sportovní třídy, věnoval se tenisu a volejbalu. Rozhodl se ale sportovní kariéru opustit a na střední šel na popradskou průmyslovku. „Tam mě chytilo programování, mechatronika a modelování v CAD programech. Začalo mě to bavit.“ Po maturitě Hámor napřed studoval průmyslové inženýrství na univerzitě v Žilině. „To mě ale nechytlo, po půl roce jsem toho nechal. Navrhovali jsme výrobní haly a podobné věci a to nebylo pro mě.“ Stal se tedy na čas krupiérem v kasinu a pak se zase hlásil na vysokou. I tady sehráli roli rodiče. „Ano, maminka mě dokopala, abych šel ještě studovat.“ Tak šel.

Může za to piercing

Byla to právě Fakulta výrobních technologií v Prešově, kde se napřed v prvním ročníku poznali dva z naší trojky; ten třetí se k nim přidal později. Klasovský vzpomíná: „Martin Hámor měl tehdy přímo u kořene nosu piercing. Prvně jsem ho viděl, když vešel do první hodiny chemie a já si z něj utahoval, jestli přes to vidí. Jenže: tenhle chlap jak hora si neomylně sednul vedle mě, chvíli jsem se bál, jestli to nebude mít následky.“ Dali se do řeči, zjistili, že pocházejí z měst nedaleko sebe a že si rozumějí. Hámor dodává: „Já úplně nenáviděl otázku, bolí tě to? A on se mě hned jako první zeptal – bolelo to? No a od té doby jsme kámoši,“ směje se.

Ti dva to spolu táhli celých pět let. Bydleli spolu na koleji a protože studovali totéž, i rozvrh měli stejný, společně se i učili a podporovali se. Martin Sura se přidal později, na poslední dva roky inženýrského studia.

Cesta do Swellu

Jak se tedy dostali k nám? „Během studia jsme se poohlíželi po nabídkách, kde bychom se mohli uplatnit,“ říká Sura. Už v prosinci v posledním ročníku posílali životopisy a ozvali se i ze Swellu s tím, že přijedou do Košic udělat s vybranými uchazeči pohovory.

Začátek Hámora a Klasovského byl dobrodružnější: „Dodělali jsme školu, to se muselo řádně oslavit. Byli jsme na rozlučce u jednoho spolužáka na chatě. Umíte si představit, že poklidné to zrovna nebylo. No a do toho mi zavolal člověk z agentury, že další den mám jít na pohovor. A Pavol taky. Moc jsme si to představit neuměli, ale dali jsme se dohromady a jak vidíte, vyšlo to,“ vypráví Hámor.

Bylo zahraničí jejich cílem? „Pro mě ne, rozhodně jsem se ale chtěl motat kolem aut,“ říká Sura. „Já jsem odejít naopak plánoval,“ tvrdí Hámor, „ani nebylo podstatné kam, chtěl jsem se prostě postavit na vlastní nohy, vyzkoušet si život i jinde než doma. A Česko mi přišlo fajn, je to uvolněnější země než Slovensko. Mám tu hodně známých, v Praze, v Brně, různě.“

Všichni tři bydlí v Hořicích, pochvalují si, že do práce to mají kousek. Sura a Klasovský sdílejí společný podnájem, Hámor bydlí s přítelkyní, která za ním přišla asi po měsíci, co ve Swellu pracoval. Vynikající byla podpora od firmy, která jim s přesídlením i s hledáním bydlení hodně pomohla, shodují se.

Nárazníky i parkovací senzory

Všichni jsou na prahu kariéry, inkoust na diplomech jim ještě ani nezaschl. Sura se věnuje technickému doprovodu designu na jednom z připravovaných projektů Škodovky. Konkrétněji na přední části vozu, která podléhá množství norem a předpisů. Významnou roli tu hraje například i zástavbový prostor či problematika chlazení motoru. Podílí se také na konceptech dílů jako kapota, nárazník či světlomety. „V podstatě analyzujeme a komentujeme hotové řešení a na základě našich připomínek pak designéři konkrétní věci upravují,“ popisuje Sura. V podstatě témuž se věnuje i Hámor, společně se Surou jsou ve stejném týmu předvývoje. „Rozdíl je jen v tom, že já pracuji na jiném modelu,“ upřesňuje.

Klasovský strávil první měsíce svého angažmá na hostování v jedné pražské firmě, kde se zabýval 3D modelováním. „Tam šlo víc o konstruování, věnoval jsem se tam plastovým dílům. No a tady v Hořicích se zabývám předvývojem kabiny automobilů z konstrukčního hlediska.“

Volný čas tráví hodně také spolu, ale ne proto, že by chtěli tvořit malou slovenskou komunitu. Hořičtí už často mají rodiny a mladí, kteří ve Swellu pracují, většinou dojíždějí odjinud. „Chodíme společně do bazénu, zajdeme do sauny, na pivo,“ říkají unisono.

Kdo nebojuje s termíny?

Byť je na hodnocení pozitiv a negativ jejich práce poněkud brzy, nemůžeme se nezeptat. „Mně se líbí to, že každý den je jiný, pořád se věnujeme novým a novým věcem. No a samozřejmě se neustále učíme. Náročné na začátku bylo naučit se systém zpracování dat. A občas trochu bojuji s termíny, kdo ale ne,“ usmívá se Sura.

Klasovský přidává jako klad proniknutí do vývoje a předvývoje aut. „Je skvělé, že můžu nahlédnout do toho, jak celý ten proces funguje. Co všechno se musí vyřešit na konceptu, než auto vůbec jde do výroby.“ Jako náročné vnímá umět si rozvrhnout čas a určit pracovní priority. „Ale to se všechno poddá. Jsem tu opravdu kratince, asi tři týdny, vlastně se pořád ještě zapracovávám.“

„Musím říct, že jako každý z kolegů se taky potýkám s termíny,“ poznamenává Hámor. „Někdy to bývá docela rutinní práce, která je taky monotónní. Na to se netěším, ale vím, že bez toho to nejde a je to prostě součást naší práce. Na druhé straně přijdou i dny, kdy se vám z práce ani nechce. “

Kam směřují dál? „Já se chci zlepšovat v ovládání CAD programů. To mě baví a vidím tam hodně možností,“ říká Klasovský. „Já v tuhle chvíli žiju hlavně v přítomnosti, baví mě, co dělám a to, že se učím nové věci. Jednu věc ale mám, odjakživa mě zajímaly a lákaly lodě a letadla. Takže to je taková moje hudba vzdálené budoucnosti. Teď u mě ale jednoznačně vedou auta,“ usmívá se Hámor.

, , , , , ,



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.

LinkedIn Facebook