Kamil Holán

Doporučujeme, Relax

Velký festival rychlosti

3 května 2017   Galerie

Poslední aktualizace 3. června 2019 od boomerang

Jeden z nejúspěšnějších domácích jezdců na přírodních okruzích se už zanedlouho pustí do bojů při tradičních 300 zatáčkách Gustava Havla v Hořicích. Obsáhlý rozhovor s Kamilem Holánem.

Velká motocyklová sláva se letos v Podkrkonoší odehraje o víkendu 20. a 21. května. Český závodník se letos chystá nejen na české road racingové závody, ale vydá se i na evropský šampionát IRRC. Také tam bude startovat v obou třídách Supersport a Superbike. A plánuje také legendární podnik Tourist Trophy na britském ostrově Man.

Další podrobnosti o slavném hořickém závodě si přečtěte v našem starším rozhovoru s dalším českým závodníkem Martinem Křivohlávkem. Povídali jsme si také s ředitelem závodu Martinem Sodomkem.

Rozhovor děláme ve druhé půlce dubna, kdy jaro na chvíli vystřídala divoká bláznivá zima se sněžením a mrazy. Setkal jste se na závodech někdy se sněhem?

Se sněhem úplně ne, ale už několikrát se strašnou zimou s teplotami těsně nad nulou. V Hořicích nás jednou chvilku před startem dokonce zasypaly kroupy. V takovém počasí jsou závody spíš utrpením než zábavou.

Když je řeč o počasí, jak to ovlivňuje jízdu, přípravu? Je to jiné na přírodních okruzích?

Jízdu počasí ovlivňuje samozřejmě zcela zásadně. Teplota vzduchu, respektive trati, je pro nás podstatná informace. Musíme zvolit vhodné pneumatiky určené na danou pracovní teplotu. Dobrá přilnavost je pro nás alfa a omega úspěchu. Na přírodních tratích je tohle stejné jako na okruzích. Pokud je větší chladno, musíme samozřejmě počítat s přilnavostí nižší. Na přírodních tratích bývají zatáčky kratší než na okruzích, a pneumatiky se tak nestihnou dostatečně zahřát.

Jak jste se k motorkám a závodění dostal? A k přírodním okruhům?

Můj příběh je dost šílený a plný náhod. (Smích.) Začal jsem jezdit na motorce hodně pozdě. Sice jsem sem tam na nějakém tom prskoletu něco jako náctiletý najel, ale první opravdovou motorku jsem si pořídil až asi v jedenadvaceti. Napůl se starším bratrem. A aby toho nebylo málo, byla to hned tisícovka. Byli jsme blázni, ale hrozně jsme ji chtěli.

Nejdříve jsme lítali jen po silnici. Já jsem z toho nebyl schopný slézt ani v noci, tak strašně mě to pohltilo. Za tři měsíce jsem najel asi osmnáct tisíc kilometrů. Prostě šílenství. Ještě ten rok v létě jsem se poprvé podíval na autodrom do Brna. Jízda po závodním okruhu mi odhalila nepoznané radosti. Bylo to úžasné. Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera. Okamžitě jsem věděl, že chci na okruh, kdykoliv to půjde.

A začal jste závodit?

Po nějakém čase jsme si s bratrem začali měřit časy na kolo a už jsme byli pohlceni. Rok nato už jsem žádal o závodní licenci a připravoval motorku na první závody. Tam jsem taky zjistil, že na tom vlastně moc neumím. Myslím tedy jezdit skutečně rychle. Pády, zranění a neustálé opravy motorky mě ale neodradily a za pár let jsem stál poprvé na bedně. To mi dalo ohromnou motivaci při shánění sponzorů a neustálého svádění nerovného boje s rozpočtem.

Kdy došlo na přírodní tratě?

Na ty jsem v té době ještě moc nemyslel. Jen sem tam se mezi jezdci rozproudila debata o Hořicích. Já jsem tam nikdy předtím nebyl, protože to bylo z Vysočiny, odkud pocházím, dost daleko. Kolegové, kteří tam byli, o tom však mluvili jen v superlativech.

Po další sezoně, kdy už jsem přece jen díky výsledkům nabral nějaké zkušenosti a sebevědomí, jsem se rozhodl, že Hořice také vyzkouším. Byl to bláznivý víkend, protože zrovna při mé premiéře v Hořicích bylo to děsivé počasí provázené krupobitím. Závod jsem dokončil jako třináctý. A poznamenalo mě to natolik, že jsem přírodním tratím podlehl a postupem času na ně přešel natrvalo.

Jste profesionál? Závodění máte na „plný úvazek“? Nebo je to víceméně koníček při práci? Do jaké míry? A jakou práci děláte?

Profesionál bohužel nejsem, protože u nás nejsou motorky v médiích vůbec vidět, a tím pádem je neskutečně těžké sehnat sponzory. Je to koníček, který ovšem zabere v podstatě veškerý můj volný čas. Do práce chodím rád, pracuji jako grafik, ale raději bych se věnoval jen motorkám.

Jezdíte na motorce i „v civilu“? Jste zapálený motorkář?

Motorky miluji. Cokoliv má dvě kola a vrčí, mě fascinuje. Jsem tím posedlý a motorku do civilu jsem si samozřejmě musel také pořídit. Je to krásný „café racer“ Triumph Thruxton. Taková prdlavka pro parádu. (Smích.)

Sezona teď začíná. Jaké jsou vaše ambice pro  letošní rok? Kde všude plánujete startovat?

Pro mě začala trochu opožděně, protože připravujeme úplně novou motorku a klasicky je všechno zpožděné. Navíc nám do toho dělá počasí pěknou paseku, takže s testováním je to hodně náročné. Naštěstí to není až taková krize a na okruh se ještě před prvním evropským závodem dostaneme. Jinak všechno se naplno rozjede začátkem května na prvních závodech v Nizozemsku.

Jezdíte kategorii Superbike i Supersport. Představte nám své motorky. Čím se liší, v čem jsou specifické, zajímavé?

V kategorii Superbike mám připravené BMW S1000RR, což je asi nejrychlejší motorka na závody, kterou můžete koupit běžně v obchodě. Motor o objemu 1000 ccm má zhruba 200 koní, což je na motorku opravdu neskutečná palba. Žádné další úpravu na motoru tak neděláme, protože využít všech dvě stě koní už vyžaduje velké zkušenosti.

V supersportech jedu na Yamaze R6. Motor o objemu 600 ccm je oproti litru o dost hodnější, má asi 130 koní. I když není motorka výrazně lehčí, její chování je naprosto odlišné od superbiku. Jízda na „šestistovce“ je snazší, ale je třeba zatáčky projíždět plynuleji, aby se motorka na výjezdu moc netrápila. Mám rád obě kategorie, ale díky tomu, že jsem poměrně velký a těžký vážím 85 kg , mi sedí víc třída Superbike.

Podívejte se, jak vypadá hořická trať očima jezdce: video ze závodu natočené kamerou umístěnou na přilbě Kamila Holána.

Srovnejte hořický okruh s ostatními. Říká se, že po ostrově Man a Macau je to třetí nejnáročnější závod na světě. Co je na něm lepší, co naopak náročné?

Nevím, jestli je to s tou náročností až takhle, ale Hořice jsou určitě hodně specifické tím, že jsou strašně rozmanité. Převýšení a celková složitost tratě se opravdu jen tak nevidí. Skoro všechny zatáčky se jedou „naslepo“. Prostě do nich nevidíme. Musíme tak trať moc dobře znát. Zajet napoprvé dobrý výsledek zvládlo zatím jen pár opravdu velkých evropských hvězd.

Hořická trať je náročná hodně i na fyzičku jezdce. Desetikolový závod vás dokáže pěkně vyždímat.

Jsou Hořice váš oblíbený závod? V čem, proč?

Hořickou trať miluji. Je to pro mě srdeční záležitost už od toho prvního zmiňovaného závodu v onom marastu. Atmosféra kolem trati je po celý víkend doslova magická. Pořadatelé jsou skvělí a jezdce hodně respektují. Se spoustou z nich se znám osobně. Je na nich vidět, že závody milují stejně jako my jezdci. Všechno je to neskutečně dobře propojený celek, který je opravdu unikátní. Vždy, když do Hořic přijedu, mám takový zvláštní pocit. Zrychlí se mi tep a sevře krk. Prostě je to tu prosáknuté závody skrz naskrz. Navíc jsem párkrát na téhle trati vyhrál a za to jsem strašně rád. Vítězství tady si cením hrozně moc.

Jak se na takhle klikaté a úzké trati předjíždí? Je start tou nejdůležitější částí závodu?

Start je na téhle trati hodně důležitý. Právě proto, že je zdejší okruh hodně komplikovaný, moc míst na předjíždění tady není. Zvlášť když proti sobě máte soupeře, který jede podobně jako vy. Vítěz však může být jen jeden, takže si musíte nakonec nějakou cestičku stejně najít.

Na přírodních okruzích často dochází k nehodám, zraněním i úmrtím. Bojíte se? Máte při závodech v hlavě, že třeba některý váš soupeř nebo i kamarád na trati zahynul?

Na nebezpečí myslím především před závodem. Je třeba k tomu přistupovat s obrovským respektem. Někdy se sám sebe ptám, proč do toho jdu znovu a znovu. Během jízdy se ale všechny tyto pochybnosti vytratí a přijde jen soustředění na jízdu samotnou. Je to, jako by se na chvíli zastavil čas. Vůbec nevnímám okolní svět. Jsem tam jen já a soupeři. No a pocit po dojetí je nepopsatelný. Úleva v kombinaci s tím vzrušením je neuvěřitelná.

Měl jste někdy vy sám nějakou nehodu?

Měl jsem bohužel pár nehod opravdu škaredých, kdy jsem skončil v nemocnici. Dost jsem toho zažil i v Hořicích, jednou jsem letěl ze závodu dokonce vrtulníkem. Naštěstí jsem se ze zranění vždycky dostal a mohl se vrátit zpět za řídítka.

Jezdil a jezdíte i jiné závody než na přírodních okruzích?

Závodům na motodromech se nevyhýbám. Motodrom je vlastně jediné místo, kde můžeme v klidu trénovat. Na přírodních tratích to nejde. Kvůli časové náročnosti to však beru jen jako doplněk a hlavně jako možnost tréninku.

V čem vás přírodní okruhy lákají, v čem jsou jiné?

Jde o ten pocit, který u toho zažívám. To překonávání sama sebe. Je to všechno mnohem intenzivnější. Obrovskou roli hraje psychika. Dává mi to strašně moc, je to zážitek jako z jiného světa. Zcela jistě i pro to nebezpečí. Jak to jednou zkusíte, nemůžete přestat.

Závody na motodromech jsou super, ale musíte k tomu přistupovat jinak. Je to hodně práce s nastavováním motorky, obrovské množství času se tam stráví zkoušením drobných změn. Je to mravenčí práce, na kterou je potřeba hodně času a peněz.

Jak trénujete, jak se připravujete? Posilovna, strava a podobně?

Mít dobrou fyzičku je nutnost pro jakoukoli sportovní činnost. Obrovský podíl na úspěchu tady ale má psychika jezdce. Když se cítím v pohodě, dokážu zajet skvělý závod. Ale připravit se na to dopředu moc nejde. Snažím se tak být aspoň po fyzické stránce v pohodě. Cvičím hodně doma, mám takový svůj zaběhnutý cvičební plán. Jde spíše o cvičení s vlastní váhou. Kolo a běh jsou v přípravě na závody také velmi účinné. Stravu se snažím hlídat aspoň trochu, ale moc mi to nejde. (Smích.) Ale když se maká, tak se to tak řešit moc nemusí. Hlady se rozhodně netrápím.

Je příprava motorky jiná než pro okruhové závody? V čem jsou specifika?

Motorka se připravuje hodně podobně jako na okruhy. Není to moc velký rozdíl. Výjimkou je Tourist Trophy na ostrově Man, kde jsou technické předpisy trochu odlišné od běžných v Evropě. Jde hlavně o technické zajištění některých částí motorky. Bezpečnost je vždy na prvním místě.

Jak velký máte tým? Jak vedete kočovný život po závodech, jak to probíhá?

Na letošek mám tři mechaniky, kteří se starají o obě motorky. Jelikož se třídy Superbike a Supersport střídají často dost po sobě, bývá to hodně náročné i pro ně. Nejsou to ale zdaleka jen mechanici, kdo mi pomáhá. Závody jsou náročné i po organizační a logistické stránce. Pořád je třeba něco zařizovat. S tím mi pomáhá taky dost lidí, bez nichž bych se neobešel.

Jaký je průběh běžného víkendového závodu?

Ve čtvrtek večer vyrážíme na závody, které jsou dál Belgie či Nizozemsko.  Tam dorazíme v pátek a rozbijeme tábor v depu. Udělají se administrativní a technické přejímky a projdeme si trať. V sobotu probíhají celý den kvalifikace. V neděli potom závody. Dva v každé třídě. No a hned po závodech balíme a vyrážíme zpět. V pondělí ráno jsem pak v práci často dost utahaný. (Smích.)

Co považujete za svůj největší úspěch?

Vítězství v Manx Grand Prix na ostrově Man ve třídě Newcomers. Moc si cením taky právě zmíněných vítězství v Hořicích ve třídě Superbike.

Jaká je vaše motivace, čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Hlavně to, že mě to strašně baví a dělá to můj život jednoduše šťastnějším. Motivaci mám, protože cítím, že se dokážu pořád zlepšovat. Hodně se soustředím na závod Tourist Trophy na ostrově Man, kde se chci dostat mezi nejlepšími závodníky světa do elitní dvacítky. Hlavně mi jde ale o to, abych si to vždy užil. Mít z toho radost je pro mě to nejdůležitější.

Letošní ročník 300ZGH se blíží. Jak vrcholí vaše přípravy? Těšíte se?

Na Hořice se vždycky moc těším. Je to pro mě největší domácí událost. Přípravy spočívají v tom, že se snažím trávit co nejvíce času na motorce. To se mi teď kvůli komplikaci s novou motorkou moc nedaří, ale doufám, že to ještě doženeme.

Pozvěte naše čtenáře na letošní závody do Hořic. Proč by měli přijet?

Přijeďte, Hořice mají vždycky skvělou atmosféru. Bezprostřední kontakt s rychlostí se nedá popsat ani natočit na kameru. To musíte zažít na vlastní kůži. Hořice jsou navíc krásné i pro diváky. Je tam mnoho míst, kde je krásně na trať vidět, a můžete si tak naplno vychutnat moderní dvousetkoňové stroje v akci. Večer to tam navíc všude žije. Je to takový velký motorkářský festival rychlosti.

, , , , , , ,



1 Response

  1. Ivo čermák napsal:

    Moc děkuji za krásné povídání a těším se do Hořic na osobní setkání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Anti SPAM *

Buďme v kontaktu

Sledujte VVAutomotive na síti LinkedIn a na Facebooku – buďte v kontaktu s profesionály z oboru. Odebírejte aktuální informace a rozšiřte komunitu odborníků.

LinkedIn Facebook