Aplaus, Inspirace, Technologie
Poslední aktualizace 8. září 2020 od jirikubes
Jeden z nejslavnějších automobilových návrhářů, který rozdával radost majitelům aut řady značek a jenž významně ovlivnil životy mnoha dalších známých jmen: Giuseppe Bertone.
Když se díváme do automobilové historie, nacházíme v záři reflektorů nejčastěji muže (dámy prominou), kteří se proslavili vývojem aut (Karl Benz či Henry Ford) nebo jejich pohonu (Rudolf Diesel nebo Felix Wankel). Trochu opodál pak postávají jména, která se zasloužila o větší či menší dávku emocí, jež ikonické automobily vyvolávají: designéři.
To, jak auto jezdí, přitom přichází na řadu až jako druhá věc. Ze všeho nejdřív nás upoutá svým zevnějškem (nebo taky ne): ladné křivky nebo ostře řezané hrany, agresivní úhly, padající linie střechy, sebevědomý postoj… To je jen pár fint, které mají přilákat zákazníky. A když jde o prémiová a luxusní či sportovní auta, jejich majitelé jimi okolnímu světu dávají cosi na vědomí.
A jedním z nejslavnějších mužů automobilových dějin, kteří dokázali navrhovat krasavce, kteří o sobě uměli dát okolí pořádně vědět, byl Giuseppe Bertone známý jako Nuccio.
Narodil se v Turíně v roce 1912 do „dopravní“ rodiny — jeho otec Giovanni v roce 1914 založil dílnu na výrobu dílů pro vagóny. Dětství strávené v takovém prostředí na mladém Bertonem zanechalo výrazné stopy. Do rodinného podniku se přidal ve dvaceti a už tehdy jeho srdce hořelo pro auta. Nuccio nicméně brzy zjistil, že jeho otec, který se ponejvíce věnoval výrobě železničních kol, pohříchu málo využívá moderní technologie i mladé talenty. Obojího tehdy bylo k mání dost a dost. Nuccio tedy do obou oblastí investoval a rodinný podnik přivedl do moderní éry.
Kromě toho, že byl obrovsky nadaným designérem, byl Bertone proslulý i tím, že dokázal rozpoznat a rozvíjet talent jiných. Proto se na úspěch značky Carrozeria Bertone podívejme trochu z jiného úhlu — prostřednictvím práce následujících mužů, na jejichž práci ale výrazné otisky zanechal právě slavný Nuccio.
Píše se rok 1952 a Bertone se dostává ke dvěma ojetým vozům MG TD. Chystá se turínský autosalon a Nuccio se obrací na svého designéra, aby na kostře těchto vozů postavil „něco, co zaujme“. Scaglione nezklamal: stvořil kabriolet i pohledné kupé s dlouhou přídí. Oba vozy na autosalonu upoutávají Američana S. H. „Wackyho“ Arnolta, výstředního průmyslníka, obchodníka a automobilového nadšence, který v Chicagu provozuje dealerství značek MG, Riley a Morris. V souladu se svou přezdívkou (wacky znamená potrhlý či praštěný) na místě objednává hned dvě stovky těchto aut. Námitky, že logistika bude velice náročná a nadmíru drahá, nebere v úvahu a objednávku potvrzuje.
První exempláře jsou hotové pro premiéru v New Yorku v roce 1953 a stejně jako Bertoneho prototypy i Arnoltem sponzorované vozy stojí na podvozku MG TD a pohání je 54koňový motor XPAG. Základní cena: 3 145 dolarů (přepočteno na dnešní dolary asi třicet tisíc). MG ale postupně ukončuje výrobu TD ve prospěch nového modelu TF, a tak se vyrobí pouze 103 kusů.
O pár měsíců později se Alfa Romeo ocitá v nezáviděníhodné situaci: potřebuje nové auto… rychle. Výrobce se obrací na Bertoneho a ten nejen že ani tentokrát nezklame, ale stvoří jedno z nejslavnějších aut historie. Giulietta Sprint se představuje na turínském autosalonu 1954. Několik stovek objednávek přímo na výstavě má za následek stavbu nové továrny. Během prvních jedenácti let z pásů sjede ohromujících jedenáct tisíc vozů. Továrna se rozrůstá na víc než tři sta tisíc metrů čtverečních, zaměstnává přes dva tisíce lidí a výroba se zvyšuje. V roce 1960 je na světě celkem 31 tisíc kusů různých modelů, prototypů a speciálních edicí.
Scaglione pokračuje ve spolupráci s Arnoltem, navazují na úspěšné modely MG. Arnolt získává vůz od Bristolu a pod Scaglioneho tužkou vzniká model Arnolt-Bristol modelového roku 1954 — ladné, aerodynamické auto se 130koňovým šestiválcem s trojicí karburátorů. Designér také vede vývoj konceptu Alfa Romeo BAT (Berlinetta Aerodinamica Tecnica). Alfa se totiž na Bertoneho obrátila se zadáním navrhnout extrémně aerodynamický automobil. Vznikají celkem tři verze, první z nich — BAT 5 — se veřejnosti představuje opět v Turíně v roce 1953. Cíl byl splněn s nevídaně nízkým součinitelem odporu: 0,19 (to je stejně jako koncept XL1 od Volkswagenu nebo bionický vůz od Mercedesu).
Výčet automobilů, kterými Scaglione přispěl do Bertoneho síně slávy, by byl daleko nad rámec tohoto článku, zmiňme tedy jeden z jeho posledních projektů z roku 1963: prototyp Lamborghini 350 GTV. Význačný je ze dvou důvodů: byl to vůbec první vyrobený vůz této značky a také start spolupráce Bertone-Lamborghini, tedy spojení, které dalo vzniknout několika přelomovým a legendárním automobilům.
Jedna z největších ikon automobilového designu byla také nepostradatelnou hybnou silou na Bertoneho cestě k pozici světové designerské mocnosti. K firmě se Giugiaro přidává v roce 1960 a netrvá dlouho a zanechává za sebou první výrazný otisk. Už během svého prvního roku spolupracuje s Nucciem na modelu Ferrari 250 GT SWB Bertone. Pouze dvě „dvěstěpadesátky“ ale dostávají Bertoneho osobní péči — jedna z nich se pak stává Nucciovým osobním vozem.
Tyto impulsy od Ferrari nakonec ústí ve vůz Iso Grifo, který světlo světa spatřuje v roce 1965 a který je dokonalým spojením italského supersportovního kabátu s americkými motory. Firma je známější výrobou autíčka Isetta (jehož licenci později získalo BMW) v padesátých letech. V roce 1962 se majitel Isa Renzo Rivolta rozhoduje přesunout do segmentu luxusních sportovních vozů s modelem Rivolta IR 300 — ladné uhlazené kupé cílí na zavedené luxusní značky jako Maserati a Ferrari. Jeho ambice tím ale nekončí a hned v dalším roce využívá inženýrské zkušenosti a dovednosti Giotta Bizzariniho (jenž předtím pracoval ve vývoji Ferrari) pro značku Iso — upravuje platformu a pohon nového kupé, jemuž právě Giugiaro dává kabát.
Tento přímý konkurent Ferrari je v šedesátých letech velice úspěšný v Evropě i za oceánem. Druhá generace Grifa ze sedmdesátých let dobyla ještě větší slávu s motorem Chevrolet 454 V8. Pak značka Iso zbankrotovala, tou dobou už je však Giorgetto Giugiaro známým a mezinárodně oceňovaným designérem.
Jedním z jeho nejoblíbenějších a nejkrásnějších děl během éry u Bertoneho je bezesporu Fiat 850 Spyder. Doslova na kost osekaný sporťák se pyšní plátěnou skládací střechou a úžasným vzhledem — a to je asi tak všechno. Ač jeho přezdívka zní „Sport Spider“, motor o výkonu 49 koňských sil převzatý z malého levného auta ukazuje něco jiného. Vždyť nejvyšší rychlost pohledného Fiatu činila 140 km/h.
Stáž u Bertoneho končí a Giugiaro odchází navrhovat třeba Volkswagen Golf, BMW M1, DeLorean DMC-12 nebo Lotus Esprit.
Jak už zaznělo, Bertone a Lamborghini mají přebohatou společnou historii. A jedním z klíčových hráčů v této hře je právě Gandini. Stál za několika nejslavnějšími počiny značky ze Sant’Agata Bolognese, která větší představování snad ani nepotřebují…
Lamborghini Miura se vyráběla v letech 1966 až 1973 a byla prvním supersportem s dvousedadlovým uspořádáním s motorem uprostřed (přestože tento koncept jako první použil René Bonnet u vozu Matra Djet v roce 1964). Takové Ferrari toto řešení použilo až o sedm let později. V době uvedení byla Miura, která je pojmenovaná podle španělské bojové rasy býků, nejrychlejším sériovým autem na světě: vůz poháněný vidlicovým dvanáctiválcem o výkonu 261 kW dosahoval senzační maximální rychlosti 277 km/h. Gandini, který Miuru navrhl jako pětadvacetiletý, kreslil i nástupnický model Countach z roku 1974.
Toto slovo znamená v piemontském dialektu „div“ (výraz je však používán piemontskými muži jako výraz obdivu při spatření krásné ženy) a toto „Lambo“ je dozajista jedním z nejpozoruhodnějších aut, která kdy jezdila. Jeho karoserie je vyrobená téměř výhradně z lichoběžníkových panelů a je charakteristické svým nízkým, přikrčeným, širokým a agresivním postojem. Nezaměnitelným prvkem jsou nůžkové dveře, které vedle dalších především optických účinků pomáhají při parkování v zúžených prostorech. Zajímavostí je, že motor byl otočený dozadu s převodovkou přímo za dvojicí sedadel.
Dalším proslaveným dílem Nuccia a Gandiniho byla Lancia Stratos, nástupkyně modelu Fulvia a jeden z nejslavnějších rallye automobilů všech dob. Vůz to byl v mnoha věcech excentrický, s okny, která nešla stahovat nebo s kapsami na závodní přilby ve dveřích. A s poměrem výkonu a váhy lepším, než má moderní Porsche 911 Turbo.
Výčet hvězd, které Bertone a jeho designéři stvořili, by mohl pokračovat téměř donekonečna: Abarth, Citroën, Ferrari, Fiat, Mercedes-Benz, Volvo nebo skútry Lambretta.
Slavný Nuccio zemřel v únoru 1997 ve svém rodném Turíně. Firmu dál vedla jeho manželka Lilli. Příběh se bohužel uzavírá bankrotem v roce 2014. Jméno Bertone ale dál žije: ponechali si ho někteří bývalí zaměstnanci, kteří značku udržují živou v Miláně jako Bertone Design.
Vývojem prototypů a prototypových dílů, svařovaných sestav a aditivní technologii se v ČR zabývá například Altran CZ.
automobilky, ikonická auta, technologie aut, vize automobilek, vývoj automobilů
Doporučujeme
Sledovat komentáře přes RSS